6. Třída

Jak se vytváří historie?

Historie je sestavována z historických pramenů, které jsou archivovány v muzeích, archivech, knihovnách apod.

Historické prameny jsou dle definice, primární zdroje ze kterých skládáme ponětí o historii. Tedy se jedná o neupravená nezměněná fakta, která pozdější prací dáváme do kontextů a vytváříme tak ucelený obrázek o historických skutečnostech.

• Příklad může být hromada odpadků. Věřte nebo ne, i odpad je historickým pramenem. Můžeme z něj odvodit například jakým způsobem se v daném místě lidé stravovali. Z přítomných zvířecích kostí lze vyvodit druh zvěře, který požívá daná populace lidí a tedy zda se jedná o domestikovaná nebo divoká zvířata a tedy zda se populace živí spíše lovem nebo chovem zvířat. Z obilných zrn odvodíme jaké obiloviny se v danném místě pěstují nebo vyskytují - takovým pramenům říkáme nepsané prameny. Patří sem také mince nebo umělecké předměty (obrazy, sošky apod.), které vypovídají dále o přítomné kultuře, především o jejich bohatství a případně kulturních hodnotách. Poslední nezanedbatelnou částí nepsaných pramenů jsou kosterní pozůstatky, ze kterých se dá opět vyčíst druh stravy, celková úroveň zdraví, ale také příčina smrti a pohřební praktiky.
• Dalším příkladem jsou písemné prameny. Sem patří vše psané, tz. knihy, smlouvy, recepty, účty, deníky ale i nápisy na zdech nebo rytiny (pokud je jejich součástí text). Z takových pramenů se obvykle dozvídáme mnohem více konkrétních poznatků, které jsou nám z nepsaných pramenů nepřístupné. Příklad: Z odpadků poznáme, že součástí stravy zdejších lidí bylo mléko, ječmen, med a ryby, ale už se nedozvíme, zda tyto potraviny byly získávány v okolí nebo zda byly vyměněny a které byly obchodním artiklem. I když u některých můžeme předpokládat, že zde byly získány (ryby v okolí vody) u dalších si stoprocentně jisti být nemůžeme. Pokud však máme dochovaný písemný pramen, řekněme deník ve kterém se píše o příjezdu obchodníka s medem od kterého si lidé chodí kupovat med. Pak můžeme vyhodnotit, že med byl v místě nálezu obchodním artiklem, spíše než vyráběn.
•  Poslední kategorií historickým pramenů jsou prameny orální neboli ústní. Tyto prameny jsou předávány bez zápisu. Mohou to být rčení, písně nebo místní názvy odpovídající historické skutečnosti. Například kopci za vesnicí nikdo z místních neřekne jinak než Šibeničák, přestože se kopec jmenuje Bouřňák. V písemných pramenech se setkáme pouze s názvem Bouřňák, přestože lidé kopci říkají Šibeničák od dob, kdy zde stála šibenice. Tímto způsobem můžeme sledovat změny v názvech, místní významná místa apod.

Jak dělit historii?

Historické texty se obvykle opírají o jedno ze základních dělení, přičemž každé má své výhody a nevýhody. Dělení technologické, se kterým se setkáte v rámci těchto stránek nejčastěji vychází z osvojovaného technologického pokroku, případně pokroku kulturního hrubé dělení dějin tímto způsobem je velmi oblíbené dělení dle užívaného kovu k výrobě nástrojů (Doba kamenná, bronzová a železná) toto dělení je vhodné použít převážně při studiu nejstarších lidských dějin (Pravěku a Starověku) ve Starém světě (Eurasie + Afrika) tato dělení jsou součástí tzv. tradiční periodizace dějin.

Tradiční dělení vychází z ideje, že dějiny lze dělit významnými událostmi (pád Západořímské říše, Objevení Ameriky/Obsazení Konstantinopole Turky, 1. světová válka). Tyto události však ovlivnily pouze Evropu a pouze v jednom případě Evropu jako celek. Dále tradiční dělení vytváří iluzi, že dějiny jsou progresivní (tz. že pokrok je vždy k lepšímu) a tedy iluzi, že technologicky a kulturně vyspělejší národy a kultury jsou nadřazené národům ostatním.

Mimo jiné tato idea umožnila v období posledních několika staletí perzekuci a utlačování "zpátečnických" kultur a vedla k rozsáhlým genocidám a masakrům v Severní Americe, Austrálii, Africe a dříve k utrpení národů sousedícími s "vyspělými" kulturami. Příkladem může být utlačování Slovanů Germánskými národy, kdy anglické slovo slave (otrok) přímo vychází ze slova pro Slovany (slav).

Dělení na Pravěk, Starověk, Středověk vychází již ze 14. století z díla Italského filozofa Petrarcy, který tímto dělením poukazuje na úpadek Středověké společnosti a nutnost její Renesance. Petrarca si bohužel příliš idealizuje  Starověk a dále toto dělení vztahuje k Evropské společnosti té doby. Toto dělení dějin je tedy přijatelné pro západní Evropu, ze které také vychází. Nicméně v Evropě východní bychom mohli tvrdit, že dochází k přesunu od Doby Železná v Pravěku takřka najednou do Vrcholného středověku. Protože pravěk je ukončen vynálezem písma, museli bychom počítat Pravěk v Čechách minimálně do příchodu Cyrila a Metoděje. Případně až do užívání písma a prvních písemných pramenů (11. století). Kronikáři jsou často najímáni až ve vrcholném středověku za účelem legitimizace vlády Přemyslovců. V zápisech nerozlišují legendy, doměnky a orální historii. Přesnost těchto děl je tedy do značné míry neověřitelná.

Z těchto a mnoha dalších důvodů se od tradičního dělení Historie budu v budoucnu pokud možno distancovat. V učebnicích se používá nadále dělení geografické, které ovšem vytváří falešný dojem, že se historie jednotlivých států děje ve vakuu a není ovlivněna státy sousedními. Vzhledem k problematičnosti těchto tradičních způsobů učení dějin jsem se po dlouhé úvaze rozhodl v lekcích historie postupovat chronologicky (tedy po časové ose).