Vznik prvních států a migrace

Středověké dějiny v prvním tisíciletí n.l. 

Stěhování národů

Římská odpověď

Po uklidnění prvních vln migrace přistoupila Římská říše k  opětovné expanzi na západ s cílem obnovit původní hranice. Toto období Římské říše později nazýváme jako Byzanc podle původní Řecké kolonie na jižním cípu Bosporu dále vládne Východnímu Středozemí. Je dále centrem vzdělání a kultury v Evropě i v dobách, kdy je územně na ústupu. Římský císař Justinián ihned po pádu Západní Římské říše expanduje do jejích dřívějších území. Hlavně do Dalmácie, Jižní Itálie, na Sicílii a do Severní Afriky kde poráží kmeny Vandalů. Za jeho vlády měla Východořímská říše největší územní rozmach v dějinách. To zakončila epidemie Justiniánského moru. Tato epidemie způsobila výrazné oslabení římské říše a její armády, která nedokázala nabytá území udržet.

Vzestup Arabů a Islámu

Během sedmého století nadchází první znatelný úpadek Římské říše. Její hranice se smršťují na úkor nových i stávajících mocenských celků. Arabského chalífátu v jehož čele stojí prorok Islámu Mohamed a jeho rodina na Východě, usazení Avarů v Panonii, rozpínání Francké říše, příchozí germánské kmeny Langobardů, přesuny Bulharů, které vytlačují ze severokavkazské oblasti Chazaři. A do toho všeho velmi početní, ale nepříliš organizovaní Slované, kteří se rozpínají na Balkánském poloostrově. Z tohoto období pochází také první písemná zmínka o říši na našem území (tzv. Sámova říše).

V sedmém století můžeme pozorovat vznik prvních nezávislých říší v Evropě. Mezi nimi Avarský Kaganát, který vychází z kultury svých Hunských předchůdců v Panonii. Sámova říše, která je ve skutečnosti kmenovým svazem založeným na příbuznosti jeho zakladatele s kmenovými náčelníky. (Sámo pojal za manželku "princeznu" každého spojeneckého kmene.) Tedy, že měl mnoho manželek a tedy i mnoho dědiců. Nejspíš následkem tohoto faktu se Sámova říše také po jeho smrti rozpadá. V této době však neexistují z těchto míst písemné zdroje a tak musíme vycházet z Avarských kronik.

Islám

Na blízkém Východě se rodí nové náboženství v podobě Islámu. Islám se prohlašuje za pokračovatele židovské a křesťanské tradice. Popírá boží status Ježíš Krista a jeho ústřední osobou je Prorok Mohamed. Muslimové věří v jednoho boha a Křesťanství považují za polyteistické náboženství (věří minimálně ve tři bohy - otce, syna a ducha svatého) nebo rovnou za modloslužebníky (kvůli vzývání světců). Islám naopak klade důraz na vzdělanost a naprosto odmítá jakékoliv vyobrazení boha. Jejich modlitebny jsou tedy namísto ikonografických výjevů života proroka apod. plné různých geometrických tvarů. Což má sloužit především k tomu aby si lidé nevyobrazovali boha jako člověka, k čemuž v podobě Ježíše křesťanství přinejmenším inklinuje. Naopak Islám vyžaduje aby bůh zůstával abstraktním vše obklopujícím konceptem. Je jen přirozené, že Muslimský a Křesťanský svět se museli střetnout.

Skuteční dědici Říma?

Arabská říše se šíří do Evropy ze Západu, (na Východě se zarazí o Římskou a Chazarskou říši - viz mapa výše). Postupně jim padne za oběť Sicílie a celé Západní Středomoří. Arabové jsou pro Evropany nejvýznamnější v jejich všeobecné vzdělanosti. Zatímco v Evropě se zraky pnou k mocným válečnickým králům, kteří dobíjí obrovská území, na předním východě se dbá hlavně na vzdělání. Arabové se po dobytí Levanty a Egypta stávají dědici Řeckého intelektu. Což by se nemohlo stát bez důrazu na první slovo Koránu (svaté knihy muslimů) - Čti ! Prorok Mohamed dále řekl svým následovníkům "Hledat vědomosti je povinnost každého muslima". A tak již v 1. tisíciletí jsou Arabští lékaři schopni například oční chirurgie.

Arabové jsou takřka fascinováni Řeckými texty, které překládají do Arabštiny a dále je rozvíjí. Zaklíádají knihovny v Káhiře, Bagdádu a Kordóbě kde tyto texty přepisují a překládají z Řečtiny do Arabštiny a dalších jazyků. Jen díky Arabským písařům se nám tedy zachovaly mnohé spisy řeckých mistrů, matematiků a filosofů. Díky Arabským obchodníkům, kteří si obvykle vedli deníky máme také první písemné záznamy o mnoha českých městech, evropské kultuře a její "nepochopitelnosti" pro kulturu arabskou.

Arabská expanze přes Vizigótská království se zastaví až v polovině 8. století o Říši Franků, kteří ji zatlačí zpět za Pyreneje. Čímž se dostáváme k největší síle na západě Evropy, kterou je stále sílící říše Franků. Zdejší dynastie Merovejců je v 7. století nahrazena dynastií Karlovců - majordomů (správců), kteří přejímají vládu nad svými vládci. Prvním zástupcem této nové karolínské dynastie se stává Pipin II. prostřední. Jeho syn Karel Martel je významný především svojí rolí v zastavení šíření Arabské říše (bitva u Tours) po které se daří zatlačit Araby zpátky za Pyreneje a zřídit Franckou Marku (budoucí Aragonii). Potom co se Frankové vypořádají s Nepřítelem vnějším, nastává pro ně charakteristický problém, a sice dědictví. Francká říše se totiž dědí specifickým způsobem, kdy každý mužský potomek dědí část území. To vede obvykle k občanské válce ve které se snaží dva a více dědiců znovu spojit říši. Tak to pokračuje až do druhé poloviny osmého století, kdy se moci ujímá Karel Veliký a jeho bratr Karloman. Karloman však před tradiční občanskou válkou umírá a Karel Veliký se tak stává jediným vládcem Francké říše, kterou vede během své vlády k největšímu územnímu rozsahu. Zároveň si podmaňuje i východní Slovanské a Avarské sousedy a papež jej v roce 800 prohlásí za Římského císaře. Což patřičně "hne žlučí" Římské císařovně, která vyhlásí Karlovi válku. Je však poražena. A je tak položen základ Svaté Říše římské. (Na východě však nadále přetrvává Římská říše.)

Mapa říše Karla Velikého: Tmavě - Francká říše před vládou Karla Velikého. Červeně - dobyté území Karlem Velikým. Žlutě - Papežský stát. Oranžová - Podmaněná území. Je zde vyznačené i město Tour, kde se byli Karlem Martelem odraženi muslimové v roce 732 n.l.

Francké dědičné právo se však brzy postará o základ většiny následných konfliktů. Říše je rozdělena mezi Karlovi 3 vnuky. Po ustavičných bojích mezi těmito dědici (jak bylo ostatně Franckým zvykem) se hranice ustálí na Východofrancké říši a Západofrancké říši spolu s Lotharingií uprostřed. Tato říše však neměla dlouhého trvání protože se dál drobila mezi dědice a postupně byla dobíjena svými sousedy. Posledním kouskem bylo Italské království, které bylo v roce 962 podrobeno Otou I. Němcem, vládcem Východofrancké a Svatořímské říše. Tyto neustálé souboje Franckých dědiců však oslabovaly jejich říše k vnějším vlivům. Čehož velmi dobře využili hlavně Vikingové.

Mapa Franckých říší po rozdělení mezi Karlovi vnuky.

Vikingové

Vikingové pocházejí z oblasti Skandinávie (tz. dnešní Švédsko, Norsko a Dánsko). Tradiční chápání vikingů je silně ovlivněno jejich pleněním křesťanských zemí. Je však zapotřebí zdůraznit, že tohoto plenění se nevyhnuly země pohanské a muslimské. Dále je třeba zdůraznit, že vikingská území obsažená vojensky nebo dohodou s vládci jsou velmi významná v dalších etapách Středověku a nelze tak Vikingy a jejich odkaz odhodit stranou pouze jako válečné pohany, kteří plenili země křesťanského světa. Slovo Viking označuje povolání, které obnášelo obchodní, válečnou a kolonizační činnost. Tito lidé proslavila mimo jejich bojovnosti jejich plavidla: Drakkar neboli dračí loď byla dlouhá loď se zdobenou přídí a nízkým ponorem, díky čemuž vikingové mohli podnikat nájezdy i hluboko do vnitrozemí (Např. Kolín nad Rýnem).

• Kolonisté => Vikingové kolonizují Především Východní Evropu a zakládají zde město Novgorod a tzv. Kyjevskou Rus, která se rozkládá na řekách Dněpr, Volchov. Dále objevují a kolonizují Island, Grónsko a Severní Ameriku (Vinland), přestože zde byli nejspíš vyhnáni domorodým obyvatelstvem.
• Obchodníci => Vikingové dávají základ mnoha obchodním střediskům. Například Dublin, York, Riga, Novgorod (Některá tato města vznikala již dříve, ale vikingové z nich vytváří mezinárodní obchodně významná města.) Obchodují především s otroky, kožešinami, ale také rybami, velrybím tukem a rybami.
• Válečníci a Dobyvatelé => Vikingům nelze upřít jejich válečnou pověst, která je provází staletími. Odvaha, kterou projevovali v bitvě je tradičně spojována s jejich vírou v odměnu za "hrdinskou" smrt v bitvě. Máme s nimi spojenou například legendu o berserkerech, což byli válečníci schopní dostat se do transu a nedbaje zranění, které utrpěli, vtrhnout do bitevní vřavy a bojovat dokud měli tělo, kterým bojovat mohli. Berserkři byli však u vikingů jak ceněni tak se jich obávali, protože v transu nerozeznávali přítele od nepřítele. Tato reputace vysloužila vikingům mnoho práce coby žoldákům. Potom co v roce 860 oblehli Konstantinopolis vyžádal si císař Římské říše osobní Varjažskou gardu (Varjag = švédský viking), kde sloužili vikingové z Kyjevské Rusi od roku 910. Tato tradice se časem změnila, ale Varjažská garda existovala téměř 500 let. Podobným způsobem se zachovali králové Západofrancké a Východofrancké říše, kteří po obléhání Paříže a Kolína nad Rýnem Vikingským náčelníkům Rollovi a Rurikovi propůjčují v léno Normandii a Frísko (výměnou za ochranu před dalšími vikingy). Zatímco Fríští vikingové jsou vyhnáni po několika desítkách let, Normandie Zůstane významným hráčem v 11. stol.

Náboženství a společnost

Protože Vikingové a kultury s nimi spojené nezanechali písemné údaje o svých zvycích nebo náboženství musíme vycházet z pozdějších textů, které vznikají s jistým ideologickým úmyslem. Je proto obtížné vyvodit definitivní obraz společnosti a jejich zvyklostí.

Pokud jde o náboženství Vikingů, můžeme si být jistí, že šlo o polyteistické náboženství. Díky Eddě, která vznikla pod taktovkou Islandského krále ve 12. století, víme že pantheon obsahoval bohy Thora, Odina a další a připomínal germánské pantheony z této doby. Můžeme z ní vyvodit, že Vikingové věřili na posmrtný život ve dvou formách. Jeden v područí Hel v říši mrtvých kterou lze srovnat snad pouze s očistcem v křesťanské tradici a Valhalou neboli síní bohů kam se dostali pouze Vikingové, kteří umřeli hrdinskou smrtí. Víme také z jednotlivých ság (nápěv o hrdinských činech), jaký byl ideál vikingské hrdosti. Mezi ně patřilo: Nebát se smrti a vysmívat se jí do očí

Ženy měli postavení výhodnější než ve světě křesťanském. Bylo celkem snadné rozvést se s manželem a nebylo to zvláště neobvyklé. Dále víme, že dbali na svou hygienu. Existují totiž stížnosti od Anglického mnicha Johna z Wallingfordu "The Danes, thanks to their habit to comb their hair every day, to bathe every Saturday, to change their garments often, and set off their persons by many such frivolous devices. In this manner, they laid siege to the virtue of the married women, and persuaded the daughters even of the nobles to be their concubines." tedy, že Dánové svádějí ženy svou čistotou. Vyjadřuje zde své pohoršení nad faktem, že Dánové se myjí dokonce jednou týdně (narozdíl od správného křesťana, který se nemyje pokud možno vůbec). Na druhé straně pak stojí svědectví Arabského cestovatele Ahmad ibn Fadlan, který popisuje Vikingské pohřební praktiky. Například, že třetina majetku je děděna, třetina pohřbena a třetina utracena za alkohol na pohřební hostinu. Mluví dále o živých objetech a praktikách, které předcházeli samotný pohřeb s velmi jasným tónem znechucení nad těmito praktikami. Moderní fikce nám neustále nutí hořící lodě na moři/řece. Toto se nikdy nestalo. Ti nejbohatší si mohli dovolit být pohřbeni v lodi, ale loď byla vytažena na sucho a poté zapálena se všemi obětinami (kde mohli být i lidští otroci-hlavně otrokyně).

Morava a její knížata

Moravská knížata se začínají v kronikách objevovat až v 9. století, kdy Mojmír I. vyhání knížete Pribinu, knížete Nitranského a spojuje tak zakládá tak centrum říše v dnešní jižní Moravě a západním Slovensku. Mojmír je prvním doloženým křesťanským knížetem na Moravě. Pokřtěn byl v Pasově, kde pravděpodobně slíbil lenní slib Východofranckému králi. Mojmír však z nějakého důvodu vzbudil hněv onoho krále, který jej porazil a na jeho místo dosadil Rostislava.

Avšak ani Rostislav se nechtěl východofranckému králi klanět a začal pletichařit. Vyzval katolického arcibiskupa aby vyslal na Moravu misii. Ten však odmítnul, obávaje se, že by takto církev uznala nárok Rostislava na samovládu bez Franckého dohledu. Král v této době válčil s Vikingy a se Západofranckou říší. Měl tak omezené možnosti vypořádávat se se zpupným knížetem za krajem své říše. Rostislav však stále hledá záruky u svaté církve, a protože z Pasova nedostává očekávanou odpověď, obrací se na císaře Římské říše. Ten mu posílá misionáře Cyrila a Metoděje ze Soluně (dnešní Řecko). Tato politicky motivovaná misie měla za úkol sebrat Frankům všechny argumenty proti dobíjení Moravských území a sesazování Moravských knížat. Nástrojem pro tuto proměnu Moravy v křesťanský stát se stal zákon proti pohanství, jehož autory byli mimo jiné i tito svatí mužové.

Zákon proti pohanství: Pokud bude někdo přistižen při vzývání jiného nežli křesťanského boha. Bude mu zabaven majetek, on i jeho rodina budou prodáni do otroctví (výtěžek bude dán církvi/na chudé) a chrám takového boha bude samozřejmě vypálen a zničen. Z Moravanů se tak stává bohatá otrokářská velmoc, která vykořisťuje okolní území pro otroky. Tato území však brzy zjistí, že jedinou obranou je přejít na křesťanskou víru a tak více a více lidí přechází na tuto víru.

Vládu Rostislava ukončí jeho synovec Svatopluk, který jej zradí a sesadí za pomoci východofranckého krále. Za vlády Svatopluka si Morava podrobí Čechy a rozrůstá se dále na východ a jih. Vliv Moravy lze připisovat i blízkým územím, je však sporný. Svatopluk je jediným Moravským knížetem, který porazí ve válce Východní Franky a ustálí tak svou vládu nad tímto územím.

Po jeho smrti jeho nástupce však nedokáže udržet celistvost země a východofrancká říše spolu s Maďarskými vojsky, které se v 10. století stěhují do Panonie ukončí stát, kterému dnes říkáme Velká Morava.

Ustálení království v Evropě v 10. století

Od zhruba 10. století můžeme tvrdit, že království v Evropě mají víceméně přesné hranice. Anglie je sjednocena pod vládou Vikingů a Anglosasů. Francie a Svatá říše římská jsou ustanoveny v troskách Francké říše (spolu s dalšími menšími královstvími. Maďaři zakládají Uherské království a Balkán je pod kontrolou Bulharů a Římské říše.

Arabská říše se rozpadá a na Pyrenejském poloostrově se odpojuje od zbytku říše Al-Andalus, kde mezi sebou o kontrolu nad poloostrovem válčí jednotlivé frakce. 

V 10. století se také můžeme začít věnovat prvním Přemyslovcům.

Normané

Nejvýznamnějšími potomky vikingské doby pro Evropskou historii se brzy stanou Normané (potomci Vikingů z Normandie), kteří v roce 1066 dobyjí Anglii a jejich kníže Vilém Dobyvatel je po bitvě u Hastings prohlášen Anglickým králem. Od této doby mluví Anglická šlechta především Francouzsky a Francouzský kníže má zároveň titul krále a zároveň vlastní území patřící jinému králi.

Dále Normané expandují během křížových výprav na ostrovy ve Středozemním moři, především Sicílii, kde zakládají vlastní stát a rozšiřují jej na Jih Apeninského poloostrova. Sicilské království je vysoce tolerantní k různým náboženstvím a žije zde skutečně multikulturní společnost (Pravoslavní, Katolíci i Muslimové), která produkuje například jedny z nejpřesnějších a nejdetailnějších map této doby.