Římská republika

Abychom mohli začít chápat Římskou dobu. Musíme si nejdříve přiblížit Jejich nejbližší sousedy:

Keltové/Galové

Keltii je Řecký název pro lid Střední Evropy, který ačkoliv nevytváří jednotný centralizovaný stát, ale je tvořen různými kmeny. Římané těmto lidem říkají Galové a ačkoliv jsou Keltské kmeny rozšířeny na obrovském území (viz mapa). Tito lidé nám nezanechali žádné písemné zdroje. Respektive se žádné nedochovali. Moderní historikové se domnívají, že Keltové mohli psát na materiály, které se zkrátka nedochovali. Musíme tedy při studiu vycházet z Římských a Řeckých zdrojů.

Ačkoliv rozděleni na kmeny, dnes se domníváme, že Keltská společnost měla vlastně společnou kulturu. Velkou součástí této kultury byli druidové. Druid byl keltský kněží, který uchovával ústní tradici kmene. Byli to Keltští kněží a učenci, doktoři a rádci Keltských náčelníků. O keltském náboženství víme hrozně málo. Jednou z věcí, ve kterou Keltové věřili byla reinkarnace (tz. znovuzrození). Existují například případy, kdy keltští válečníci útočili proti Římanům nazí, vysmívajíc se Římskému strachu ze smrti. O Galech/Keltech se dozvídáme hlavně z římských zdrojů. Jednou ze zajímavostí může být, že ženy měli v Keltské společnosti rovnoprávné postavení s muži. Ženy mohli vést války. Byly válečnicemi i náčelníky kmenů, což Římané a Řekové považovali za primitivitu Keltské kultury.

Etruskové

Civilizace terasových políček z doby převážně bronzové. Byli to mistři stavitelé a námořníci, kteří jako první objevili jak stavět klenbu. Výraznou charakteristikou Etruské civilizace je stavba okázalých hrobek blízko sebe a zakládání tzv. Nekropolí (polis=město necro = lat. mrtvé). Etruskové se usídlili severně od římské civilizace více než půl tisíciletí před prvními známkami Římské kultury.

Řím

Řím jako možná nejslavnější civilizace v historii má velmi skromné začátky zastřené tajemstvím. Mýtus o založení Říma je mnohem starší než jeho skutečné založení a zároveň byli mýty spojené se začátky Říma coby království.

Římské království mělo dle všeho krátkého trvání. Jeho koncem bylo povstání Plebejců (svobodní občané nešlechtických rodin) proti Patriciům (šlechta/aristokracie). Velmi významný vliv na Římské království měli Etruskové. Kultura vyskytující se severně od Říma. Etruskové byli pro Řím důležitou kulturou v těchto tajemstvím zastřených počátcích.

Následně se budeme bavit o Římské Republice. (Res = lat. věc, publicis = lat. veřejná). Abychom se ale mohli bavit o Římské republice je nejprve nutné si přiblížit rozpoložení světa ve kterém se Římská republika nachází. Viz mapa

Na mapě můžeme vidět Římské začátky (Römer) a okolní kmeny Italiků (Samniten, Umbrer, Italishce Stämme), Etrusků (Etrusker), Keltů/Galů (Kelten) a na jihu Itálie Řeků (Griechen) a na Sicílii Kartága (Punier); hvězdičkou je označeno Řím-město 

Římané v prvních stoletích republiky dobyjí Etrusky a Jižní část Apeninského poloostrova. Po válkách s Etrusky však řím obsadí Galové ze severu. Galové se však stahují a nad Římem vládu neudržují. Řím se rozpíná jižně od Galských území a naráží na Velké Řecko včele se Syrakusy. Dobývání Syrakus je jedním z nejfantastičtějších výjevů historie do té doby. Archimedes, jemuž je obrana města svěřena užívá páky, jeřáby, katapulty a údajně i koncentrované slunce (pomocí konkávních zrcadel) k potápění, převracení a zapalování Římských lodí. Syrakusy se Římanů podaří dobýt až po zradě zevnitř. Po vpuštění římských vojsk je Archimedes zavražděn a město dobyto. Tím začínají Punské války s Kartágem (spojencem Syrakus).

Punské války

Punové neboli Kartáginci jsou poslední potomci slavných Féničanů. Kartágo coby hlavní město se nacházelo na Severním pobřeží Afrického kontinentu. Kartágo byla námořní velmoc, která měla již od doby féničanů mnoho kolonií na ostrovech ve Středozemním moři. Jmenovitě do doby Římské Republiky přežívají ostrovní kolonie na Sicílii, Sardinii a Korsice (viz mapa). Kartágo bylo však Řeckým spojencem při dobývání Sicílie Římem. Jejich nadvláda nad těmito ostrovy jim vynášela obrovské zisky z obchodu mezi Západním a Východním Středozemním mořem. 

Punské války byly celkem tři. První se vedla o zbytek Sicílie a plynule navazovala na dobývání Syrakus. První válku tedy vyhrává Řím. Kartágo přijde o zmíněné tři ostrovy a jeho pozice coby námořní velmoci je poprvé ohrožena. Punské námořnictvo přijde o většinu svých lodí a tedy již neodolává Římské námořní přesile.

Druhou Punskou válku zahajuje Hannibal, který s tuctem válečných slonů obsadí nejprve keltské Španělsko a poté se vydá na válečné tažení proti Římu. Se slony překročí Alpy a Římané jsou jeho armádou více než zaskočeni. Přestože přechod přes Alpy mnoho vojáků a většina slonů nepřežije, následné bitvy s Římskou armádou jsou pro Hannibala drtivými vítězstvími. Hannibal dokonce přitáhne až do samotného Říma (odtud: Hannibal ante portas - lat. Hannibal před branami). Hannibal však nezaútočí na opevněné město a vydá se na tažení na jih Itálie. Nejspíš ve snaze aby zdecimoval Římskou armádu předtím než proti němu dokázala zmobilizovat novou sílu nebo jen proto aby získal dostatek surovin nutných pro vleklé obléhání města Říma. Každopádně Římané tou dobou již vyslali vojsko do Kartága a Hannibal byl nakonec nucen své tažení přerušit a vrátit se do Říma, kde byl Římskou armádou konečně poražen. Hannibal byl poslán do vyhnanství a Kartágo přišlo o všechny své državy na Pyrenejském poloostrově (takto vzniká nejstarší Římská provincie - Hispaniola) Římané také dobyjí severní Itálii od Galských kmenů, které je nijak neupozornili na blížícího se Hannibala a ještě se k němu mnozí přidali, když zjistili kam má namířeno. Kartágo bylo poníženo na městský stát, který byl podřízen Římskému vlivu a sám nesměl zbrojit ani jít do války.

Řím byl během druhé Punské války napadán piráty z Ilyriky (dnešní Chorvatsko), vyjednávání nikam nevedla a Římané se nakonec vylodili a založili další provincii (Dalmácii). Makedonci, kteří byli spojenci Kartága v druhé Punské válce tak nalezli novou hranici se svými nepřáteli. (viz mapa)

Třetí a poslední Punská válka by se dala shrnout také názvem genocida. Jedná se skutečně o jeden z prvních případů genocidního chování. Římským senátem dlouho zaznívalo (v každém proslovu senátora Cata staršího), že Kartágo musí být zničeno. Nakonec Římané podplatili jeden ze sousedních kmenů aby Kartágo napadli. Kartágo se bránilo bez svolení Říma a ten získal záminku v poslední, třetí válce Kartágo srovnat se zemí a vysolit půdu na které stálo. Dodnes jsou tyto místa mnohem slanější než jejich okolí, přestože se jedná o incident o více než dva tisíce let starý.

Punské války tedy skončili naprostou destrukcí Kartága, zotročení jeho obyvatel a převezmutí jeho území pod Římskou správu. 

Řecká výzva

Krátce si připomeňme, že říše Alexandra Makedonského se po jeho smrti rozpadla mezi jeho generály. Hlavní tři říše, které vznikají jsou Seldžucká, Ptolemájovský Egypt a Makedonie. Během Punských válek Řím obsadí Dalmácii (severo západní pobřeží Balkánského poloostrova). Spojenectví Makedonie a některých Řeckých států s Hannibalem během Punských válek učinila z těchto říší příští cíl Říma. Řím obsadí malé území na západním pobřeží Balkánského poloostrova a s Makedonií vede krátkou válku.

Po poražení Kartága ve třetí Punské válce se Římané opřou do výbojů proti Makedoncům. Makedonie je v trojspolku s Ptolemájovským Egyptem a Seldžuckou říší. Tento trojspolek je primárně obranná aliance proti jeden druhému (příklad - Makedonie napadne Egypt => Seldžukové budou bránit Egypt a napadnou Makedonii, Seldžukové napadnou Egypt = Makedonie bude bránit Egypt a napadne Seldžuky). Během Punských válek zemře egyptský faraon a propukne občanská válka. Seldžukové využijí toho, že Makedonci pomáhají Kartágu v boji s Římem a napadnou Egypt. Získají velká území v Levantě kam je po ukončení druhé Punské války vyhoštěn Hannibal.

Řím udává Seldžukům ultimátum, že nesmí expandovat do Evropy. Hannibal je přijat Seldžuky jako generál pro Řeckou kampaň. Seldžukové se spolu s Římany utkávají o přízeň Řeckých městských států, kterou nakonec získá Řím. Je paradoxní, že demokratické Atény se postavili v těchto válkách proti Demokracii, ale spolu se Spartou a Korintem utvořili vojenský spolek, který stál na straně Seldžuků (blízkých Řeků). Ostatní Řecké státy (tz. většina) se však přiklonili na stranu Římanů za slib nízkého zdanění a možnosti samosprávy. Řím porazí Seldžucká vojska v dlouhé válce a vytlačí je z Malé Asie (dnešní Turecko).

Krize republiky

Římané se stávají během své expanze otrokářskou společností (tj. společností závislou na otrocích). Zatímco dříve bylo otroků málo. V této době přichází obrovské množství lidí z dobytých území. Ti jsou často zkupováni bohatými rodinami. Provincie jsou povinovány dávat část úrody Římu a tedy do Itálie proudí levná pracovní síla a levné produkty z provincií. Místní farmáři nemohou soutěžit s cenově dostupnějšími alternativami a postupně chudnou. Jejich půdu vykoupí velkostatkáři, často za prominutí dluhů, které si u nich nadělali. Vzniknuvši bezzemci se stěhují do Říma, kde mají jakožto občané Říma zajištěnou stravu. 

Do senátu je těmito bezzemky zvolen nový tribun lidu Tiberius Gracchus, který slibuje přerozdělení půdy bohatých Římanů Římským bezzemkům. Senátoři, kteří se obávali ztráty chtěli zabránit znovuzvolení Tiberia a umlátili ho na náměstí.

Na jeho místo však byl zvolen jeho bratr Gaius Gracchus, který se kromě pokračování v bratrových reformách pokoušel o zrovnoprávnění Římanů s Provinciemi, čímž si proti sobě poštval Římskou chudinu a předtím než byl zabit davem v Římských ulicích si sám vzal život.

Reformy bratrů Gracchových byly postupně téměř všechny zrušeny (zachovala se jediná, která upravovala cenu obilí v říši).

Vzrůstající počet bezzemků a smrt obou bratrů vedli v Římě k velkým nepokojům a násilným válkám. Během těchto válek se vlády ujal coby zvolený konzul Gaius Marius. Ten začal utvářet reformu armády. Protože do této doby byla římská armáda tvořena farmáři, kteří bránili své statky a byli tedy římskými občany a počet mužů, kteří vlastnili v Římě půdu se rapidně zmenšil. Nebyl tedy dostatek vojáků na udržení armády, která by bránila hranice Říma, rozléhajícího se na třech kontinentech. Marius tuto krizi vyřešil slibem. Po ukončení 16 leté vojenské služby dostane voják důchod nebo půdu. Dále během této služby obdrží voják a jeho rodina platbu od státu (žold) a zároveň bude jeho vybavení plně hrazeno státem. Tím Marius vyřešil nejpalčivější problém pozdní Římské republiky. Ovšem nový problém byl hned nasnadě.

Diktatura

Vojáci, kteří nyní sloužily pod jednotlivými veliteli neměli důvěru v cizí vojevůdce, že splní sliby na konci jejich dlouhé služby a boj o moc v Římě se přesouvá na úspěšné vojevůdce jakým byl Marius. Marius je však donucen ustoupit ze své pozice konzula a na jeho místo se po dlouhé občanské válce dostává Cornelius Sulla.

Sulova diktatura (aneb vláda jednoho) je příšerným obdobím, kdy je politická opozice lovena a stavěna mimo zákon v tzv. Proskripcích. Proskripce byly seznamy politických nepřátel diktátora, které se objevovali na Foru Romanu (náměstí). Pokud jste byli napsáni na takové listině byli jste postaveni mimo zákon za zradu. Nicméně zde mohl být napsán kdokoliv kdo si znepřátelil Sulu. Pokud byl takový člověk dopaden, byla vyplacena odměna jeho udavači. Udavači byli často později také perzekuováni. Celá rodina byla potrestána na základě příbuznosti se zrádcem. Díky tomuto masovému zabavování majetku byla Římská pokladnice zachráněna před bankrotem z vojenských tažení a dlouhé občanské války.

Sula po reformách, které měly zajistit aby se neopakoval nástup dalšího mocichtivého generála odešel do důchodu.

Krátce na to Římem otřáslo Spartakovo povstání. Spartakus byl římský gladiátor, který se spolu s otroky a chudinou vzbouřil proti Římanům a tak se naplnila stará Spartská obava z povstání otroků. Spartakus byl dobrý voják a velitel. Během jeho tažení do Galie (kam nedošel) zničil několik římských legií než se otočil na jih, kde jej měli piráti přeplavit z dosahu Říma. Byl však zrazen a poté i poražen vojskem vedeným Markem Liciniem Crassem. Přeživší povstalci byli ukřižováni podél via Apia (200 km dlouhá silnice) a nesměli být sundáni. Kříže zde stály ještě dlouho poté co tato cesta vznikla. 

1. triumvirát

Po Sulovi byla Římská společnost v troskách. Strach a paranoia z neustálého pronásledování a ustavičného sledování proskripcí znamenaly, že Římský senát se chtěl pojistit proti nástupu dalšího Suly. Rozhodli se rozdělit vládu nad Římským státem mezi tři konzuly. Tomuto období říkáme 1. triumvirát (vláda tří).

• Marcus Licinius Crassus - úspěšný generál, který porazil Spartakovo povstání (viz dále) dostal do správy východní provincie
• Gnaeus Pompeius - konzul Hispánie, který spravoval západní část republiky
• Gaius Julius Caesar  - úspěšný politik dostal do správy Galii (dnes Jižní Francie a Severní Itálie)
  

Vláda triumvirů byla tedy rozdělena do několika sfér vlivu. Zatímco Crassus musel zasahovat ve východních územích a dále rozšiřoval vliv Říma. Pompeiova správa byla bez vnějšího nebezpečí a Caesar zkrátka neměl dostatečné zdroje aby mohl zabránit vzestupu nového diktátora. Pompeius se tedy nechal v Římě prohlásit konzulem bez kolegy a předvolat Caesara, který mezitím dobyl významný kus Galie pomocí taktiky Divida et conquera (rozděl a panuj). Byl v Římě velmi populární svými úspěchy nejen v Galii, ale také v Belgii (zemi Belgů) a v Británii (zemi Britů).

Caesar byl předvolán senátem. Rozhodl se ale Řím obsadit vojensky. Při přechodu řeky Rubikonu se svou armádou prohlásil Alea Iacta est (kostky jsou vrženy), čímž chtěl vyjádřit, že své rozhodnutí učinil a teď bude záležet na osudu, jak to dopadne. Pompeius po dlouhé občanské válce utekl do Egypta, kde mu byl udělen azyl faraonem Ptolemájem, který vedl v té době občanskou válku proti své sestře Kleopatře. Pompeius byl v Egyptě zavražděn. Caesar toho využil a poskytnul Kleopatře výměnou za poddajnost Římu svou armádu a Ptolemája porazil.

Césarova diktatura

César si po poražení všech svých oponentů nechal přiznat tituly diktátor, konzula a tribuna lidu doživotně, čímž začal de facto vládnout sám, neboť měl moc nad senátem i právo veta. A navíc ho poslouchala armáda. Césarova vláda byla provázena velkými stavebními projekty a občanskými reformami včetně reformy kalendáře, který se rozdělil místo 10 na 12 měsíců (přibyly červenec a srpen později pojmenované podle Césara a jeho adoptivního syna - July a August ).

César postupně získával čím dál větší podíl moci na senátu a byl čím dál víc populárnější. Začali o něm kolovat zvěsti, že se chce prohlásit králem. Někteří senátoři se rozhodli vzkřísit republiku. A proto v roce 44 př. Kr. ubodali Césara na půdě Římského Senátu.

Druhý triumvirát

Marcus Antonius byl následně zvolen konzulem. Na vládě se s ním podílel Lepidus a později i Gaius Octavianus (adoptivní syn Césara). Ti vytvořili tkz. druhý triumvirát. Triumvirát začal sestavením vlastních proskripcí. Díky tomu, že vládli tři a nikoliv jeden byly tyto proskripce ještě mnohem rozsáhlejší než za Sulovi diktatury.

Prvním cílem, který si triumvirát určil byla vojenská porážka Césarových vrahů. Poté co byli tito všichni tito senátoři dostiženi a popraveni tak se triumvirát začal rozpadat. Lepidus se vzdal vlády a Marcus Antonius se odebral do východních provincií. Zde se sblížil s Kleopatrou (Ptolemájovskou vládkyní, kterou pomohl na trůn,  v době prvního triumvirátu, dosadit César). Potom co Antonius vrátil Kleopatře římská území, která historicky patřili k Egyptu. Prohlásil jej Octavianus za zrádce a vytáhl proti němu a Kleopatře vojensky. Porazil je v roce 31 př. Kr. čímž s z něj stal samovládce Říma a připojil k němu Egypt. Tím se z římské republiky již definitivně stává císařství.

Římané již nějakou dobu říkali mare internum (vnitřní moře) se tento název stává realitou, protože Římskká říše se rozprostírá již doopravdy kolem celého moře, které dodnes nese název Středozemní (ve středu země / uvnitř země) - viz mapa.

Zdroje map: https://sites.google.com/site/pzaugustus/home-1/map