9. Třída

20.léta

Pro pochopení dějin 20. století je nutné v první řadě pochopit význam ideálu národnostního státu. Počátkem 20. století je nejpopulárnějším ideálem uspořádání společnosti.

Zatímco Německo je národnostním státem, který v rámci Versailleské mírové smlouvy dostalo tvrdé podmínky od spojenců. Rakousko-Uhersko spojenci rozdělili na "národnostní" státy. Ne vždy však vycházeli z rozšíření těchto národů.

Československá republika
Maďarská republika (záhy království)
Německé Rakousko (republika)
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1927 království Jugoslávie - Jugo = jižní, Slávie = Slovanů)

Během 20. století se tedy rázně mění systém chápání světa. Kdy monarchie jsou v naprostém ústupu díky kolapsu Rakouska-Uherska, Německa a Ruska. Hlavním pohonem 20. století se stávají ideologie, které si záhy představíme:

Komunismus/Socialismus

Komunismus si bere svůj název z latinského commune - neboli vzájemné/společné. Marx komunismem popsal utopický stav ke kterému měl dospět, jím propagovaný Socialismus. V moderní společnosti a historii jsou tyto termíny volně zaměňovány.

Socialisté věří, že stát je všech bez ohledu na rasu nebo politické přesvědčení. Stát by měl sloužit lidem a starat se aby nikdo nestrádal. Tím jsou však potírané hranice takového státu, neboť socialismus se zbývá třídními rozdíly ve společnosti, které se snaží silou odstranit. Vyzdvihují stát jako věc nad jednotlivce.

Stát zajišťuje a řídí hospodářství, výrobu a zemědělství a všechny další aspekty života občanů
Země patří státu a lidé jsou povinni ji budovat, udržovat a obhospodařovat
Osobní vlastnictví země, půdy a nemovitostí je nemožné nebo velmi omezené
Morální je pracující člověk, který pracuje pro stát a ne pro sebe a nemá výrazně víc peněz než jeho "soused"

Nacionalismus

Nacionalismus vychází opět z latinského natio - původ (místo). V pochopení 20. století však národ. Nacionalisté chápou roli státu, jako roli národnostního státu, tedy stát má předně dbát o určitý národ a má tímto národem být tvořen.

Jiným slovem národovectví je často spojován s šovinismem tedy s přesvědčením, že národ ke kterému jedinec patří je nadřazen ostatním
Nacionalisté své přesvědčení často upevňují v historickém období, je nutné však zdůraznit, že výběr období vždy svědčí v prospěch jejich argumentu k suverenímu, národnostnímu státu
Nacionalisté, jsou také přesvědčeni, že majetek v zemi by měl náležet pouze lidem této země, v extrémních případech pak státu
Morální člověk je ten, který se hlásí k národu státu ve kterém bydlí a tento stát upřednostňuje před všemi ostatními

Fašismus

Fašisums má dva významy. První se zabývá Fašismem v Itálii, který zde svrhnul vládu krále v roce 1922. Tehdy šlo o populistické hnutí v jehož čele stanul Bennito Mussolini a je tedy popisován pouze v historickém kontextu Itálie v první polovině 20. století.

Druhá definice se zabývá přístupem lidí k odlišným názorům a přesvědčením. Fašismus v tomto kontextu znamená vykreslování opozice jako nemorální a zvrhlé, obvykle doprovázené zhazováním nebo zesměšňováním jejich názorů a přesvědčení. V takovémto systému je pouze jediná správná volba a všechny alternativy jsou chybné. Extrémistická hnutí ve formě Nacionalismu a Socialismu obvykle také prezentují fašistické tendence.

Fašisté jsou přesvědčeni o vyšším dobru, kterého může být dosaženo pouze když vše ostatní bude potlačeno
Jejich přesvědčení vychází z fenoménu, k¨terému říkáme komnata ozvěn (angl. echo chamber). Tito lidé se díky své netoleranci obklopují pouze lidmi, kteří s nimi souhlasí, ztrácí tedy povědomí o širší společnosti a žijí v přesvědčení, že s nimi souhlasí celá společnost
Morální člověk je pouze takový, který ve všem souhlasí a ztotožňuje se s vizí člověka u moci

30. léta

2. světová válka

2. světová válka byl konflikt, který technicky vzato začal v roce 1949 napadením Polska Německem. Napadení předcházelo expanzí Německa do Čech a Rakouska a zřízení spřátelených států a spojenectví (Slovensko, Maďarsko, Itálie a Albánie). Tyto spřátelené státy včetně Armády ve Východním Prusku Hitlerovi takřka garantovali vítězství nad Polskem, které odmítlo vydat Gdaňsk Německu.

2. září 1939 překročila Německá armáda Polskou hranici a setkala se s lítím odporem. Polsko trpělo staletí pod Ruským útlakem a od získání nezávislosti a porážky Sovětské armády v roce 1920 mělo velkou národní hrdost. Přestože se o letectvu prakticky nedalo mluvit a stejně tak o motorizovaných jednotkách. V polské armádě dokonce stále sloužila kavalerie jako jedna z hlavních ozbrojených sil. I přes tyto nevýhody se Polsku dařilo udržet Německou armádu od hlavního města. Díky předválečné dohodě (pakt Ribbentrop-Molotov) mezi Německem a Sovětským svazem však bylo Polsko napadeno z jihu Slovenskými jednotkami a zároveň z Východu Sovětským svazem. Tento nápor nebyl tento stát schopen ustát a po 35 dnech kapituloval a byl opět rozdělen mezi Německo a Rusko.

Setkání armád Německa a Sovětského svazu v Polsku

Dobytím Polska bylo Německé armádě umožněno napadení Francie. Francie strávila roky posilováním pohraničních pevností. Tato tzv. Maginetova linie se měla stát jistou obranou před Německým vpádem do země. Němci však využili Schlieffen plan z 1. světové války a tuto linii obešli přes Belgii. Zde se jim postavili na odpor spojené síli Británie, Francie, Belgie a Nizozemí, ale byli poraženi a většina se musela evakuovat u Dunkirku. Jen za pomoci civilních plavidel byla umožněna záchrana Britské armády. Francie kapitulovala po 46 dnech bojů a byla z větší částí obsazena Německými jednotkami, její loďstvo potopeno a na jihu vytvořen klientský stát. Po pádu Francie se k Německu začali připojovat ostatní Evropské státy. Konkrétně Bulharsku, Rumunsko, Finsko a Maďarsko. Kdo se nepřipojil nebo nevyhlásil neutralitu (Švédsko a Švýcarsko) byl v následujících dvou letech poražen a obsazen (Řecko, Dánsko, Norsko a Jugoslávie).