Císařství

Octavianus se přejmenoval na Ausgusta (lat. vznešený) a zavedl vládu jednoho. Stále však tvrdil, že se jedná o vládu republikánského typu. Například stále existoval senát, ale všechny tituly (stejně jako jeho otec) připsal sobě a prohlásil se principem (princeps = lat. první/nejlepší muž), na oko tak zůstávala iluze, že republika stále žije, v praxi však měl všechnu moc Princeps. Mluvíme tedy o Císařství tedy o autokracii (vládě jednoho).

 Po zdlouhavé občanské válce mezi Césarovými vrahy a druhým triumvirátem a posléze mezi zbývajícími členy druhého triumvirátu byla pokladnice vyčerpána podobně jako za Samovlády Suly.  Velkým rozdílem byl Augustův přístup. Jeho moc se opírala o armádu (jako u Césara) a jeho vláda se vyznačovala dlouhodobým "mírem". Musím slovo mír uvést do závorek, protože ačkoliv Pax Romana (Římský mír) v praxi znamenal brutální potlačování sousedních kmenů, které se ukazovali alespoň občas jako nepřátelské. Římský mír byl obvykle dodržován i na neřímských državách. Obchodníci mohli bezpečně cestovat za hranici říše a v zemi tak skutečně zavládl z velké části mír.

Největší expanzí za Augustovy vlády byla expanze do Germánie (východně od řeky Rýn) až k Labi. Římané začínali dobývat sever Polabí když  narazili na první velkou vzpouru od dob Republiky.

Problém císařství

Císařství má obecně jednu slabinu a to je nestabilita, kterou představuje Císařova smrt. Veškerá politika se točí kolem císaře. Přestože Senát stále zasedá, jeho moc je minimální oproti Republice. Císaře neustále hlídala soukromá ochranka (Pretoriáni), která měla dohlížet na to aby se Císaři nic nestalo. Přesto více než polovina byla zavražděna a skoro každý pátý císař zahynul právě rukou svých pretoriánů. To neznamená, že ostatní byli v bezpečí, protože pouze 1 ze 4 císařů zemřel přirozenou smrtí. 75% císařů tedy zahynulo předčasně a odstranit císaře nebyl velký problém. Dělo se to často, dokonce známe rok 4 císařů a rok 5 císařů, kdy se na trůnu říše střídal jeden za druhým.

Tato slabina samovlády byla v Římě využívána k šíření korupce a osobních zájmů vlivných rodin. Nebudeme se však dále zabývat touto slabinou a podíváme se k charakteristikám jednotlivých období, včetně zvratových odálostí.

Principát

Prvnímu období Římského císařství říkáme Principát. V tomto období  (do konce 3. století) je císař pokládán za nejlepšího možného vládce, ale stále jen pouhého člověka. Procházíme obdobím tzv. adoptivních císařů. Tuto praxi zavedl César když do císařského stavu povolal svého adoptivního syna Octaviana. Ten si nechal říkat Augustus (vznešený). Augustova vláda byla charakteristická vytvořením úzkého vztahu mezi císařem a armádou a vytvářením klientských (vazalských) států v pohraničí. Hranice se tedy začínali stabilizovat a uvnitř říše již neprobíhají občanské války. Tento římský mír (Pax romana) je vymáhán hlavně vojensky. Tz. že kdyby se proti říši odvážil kdokoliv povstat nebo ji napadnout, brutálně jej řím ztestal. Tuto reputaci bylo nutné udržovat a odstrašující příklady byly časté a skutečně nevídané. Tato kombinace neústupnosti impéria spolu s pevnými hranicemi vytvořila 200 let relativní prosperity a míru uvnitř říše (viz Arminiovo povstání).

Arminiovo povstání a bitva v Teutoburském lese

Arminius byl synem Germánského náčelníka, který byl do Říma vyměněn jako rukojmí za zachování Římského míru. Rukojmí byla odváděna z vlivných náčelnických rodin (tz. Pokud by kmen napadl Řím nebo jeho spojence, byl by náčelníkův syn zabit a kmen by byl napaden Římem). Arminius by dobrý generál a válečník, který sloužil Impériu dlouhé roky. Zúčastnil se mnoha bitev a viděl krásná města Itálie, Řecka a Hispánie. Když byl převelen do rodné Germánie, těšil se, že uvidí pokrok, který Impérium přineslo jeho domovině. Když však dorazil, našel stejné chatrče a stejné osady svého dětství. Žádné silnice, žádný pokrok, jen římský útlak a požadavky na podrobené kmeny. Arminius po několika letech v Germánii vytvořil tajný kmenový spolek, který měl Římskou dominanci svrhnout. Arminius přesvědčil místodržícího Vara aby s vojáky vyrazil k pevnosti za Teutoburským lesem. Tento terén byl pro římskou armádu velmi nepřívětivý, oni však netušili, že je to past. Arminiovi spojenci několika kilometrový konvoj napadli během nočního pochodu hned několikrát a nakonec se zbylým vojákům postavili i čelem. Řím v této jediné noci ztratil až 20 tisíc vojáků což odpovídalo téměř 3 legiím. Pokud vezmeme v úvahu že Řím měl na celém svém území a v pohraničí 28 legií, znamená to, že během jedné bitvy ztratili 10% celé své armády. Zpráva o této porážce rozzuřila Augusta na tolik, že v paláci zakřičel památnou větu "Vare Vare vrať mi mé legie" (Vare, Vare, redde mihi legiones meas). Arminius se postavil do povstání, které zatlačilo Řím zpátky za řeku Rýn za kterou se Římu již nikdy nepodařilo výrazně rozrůst. Římské zájmy se v této době začínaly přesouvat k Východu. Od této doby se Římská Expanze v Evropě bude soustředit k přirozeným hranicím řek Rýn a Dunaj.

Povstání Boudicy v Británii

Římská dominanta a krutost k obyvatelům dobytých území, byla pověstná. Boudica byla ženou náčelníka v dnešním Suffolku a Norfolku (jihovýchod Anglie), ten vládl nezávislému království, jako přítel Říma jim pomáhal vojensky a diplomaticky. Když měl zemřít, přál si aby jeho zemi vládla dál Boudica. To bylo pro Řím nepředstavitelné, protože v Římské kultuře žena neměla právo volit, natož vládnout. Řím tedy anektoval (připojil) území mrtvého náčelníka ke svému území. Boudica, která se tomuto rozhodnutí postavila byla (dle Tacita) zbičována a její dcery byly před jejíma očima znásilněny. Takto se tedy Řím choval ke svým spojencům.

Boudica zahájila povstání proti Římské nadvládě a spojila další Britské kmeny. Se 120 000 válečníky potom napadala Římská města a její povstání donutilo tehdejšího císaře zvážit, že by se Řím z Britských ostrovů zcela stáhnul. Přestože Britské vojsko mělo přesilu 12:1 proti Římskému, i tak se Římu dostalo vítězství díky lepší výzbroji, výcviku a taktice. Boudica byla poražena a její vojsko povražděno. Římané pobili i zvířata, která přepravovala náklad a jezdce. Tato porážka vedla Boudicu k sebevraždě. Řím si však začal uvědomovat neudržitelnost svých pozic v Británii a království, kterého se chtěl zmocnit nakonec zůstalo nezávislé.

Římská dominance se v Evropě díky těmto incidentům utvdila v celkem stálých hranicích, které můžeme definovat přibližně řekami Rýn, Dunaj a Hadriánovým valem (případně Antoniovým valem) v Británii. Jeho územní zisky v Evropě jsou však nedostatečně výnosné. Evropský venkov je zanedbaný a chudý a římané brzy zjistí, že se jim vojenská expanze tímto směrem díky odporu místních kmenů vlastně nevyplácí. Řím se tedy začíná soustředit na expanzi východním směrem do Asie a na Blízký východ.

Lineum Romanum

Vláda se v principátu zprvu dědila na adoptivní syny císaře (tzv. období adoptivních císařů). V tomto období byla

Dominát a konverze

Dominátem označujeme přechod od císařství, kde je císař považován za nejlepšího z nejlepších k dominátu, kde je považován za boha. Do jisté míry byl císař vyzdvihován na tuto úroveň již dříve. Senát provolal Augusta bohem a byl po něm pojmenován dokonce i měsíc srpen. Dominát začíná po krizi císařství a mnoha občanských válkách, které ochromily řím na 50 let (známé také jako krize 3. století). Tato krize v praxi odhalila neschopnost jednoho člověka obsáhnout tak obrovskou říši, jakou se Řím stal.

Dioclecian byl římský císař, který se tuto krizi pokusil vyřešit tzv. tetrarchií (vláda čtyř), vládu rozdělil mezi čtyři. Úřad císaře (augustii) rozdělil na dva a zavedl dva zástupce (ceasarii), kteří měli augusta nahradit, kdyby se jim něco mělo stát. Tento systém selhal hned v dlaší generaci císařů, která si vyhlásila válku, ze které vyšel Constantin jako vítěz a znovu sjednotil Řím pod svou samovládou. Diocletian byl tedy důležitá figura v přechodu od Principátu k Dominátu a nové diktatuře, ale Konstantin byl mnohem důležitější ve svých činech.

Konstantin se rozhodl vytvořit nové císařské město. Řím měl svou důležitost historickou, ale k dosažení římských cílů bylo nutné hlavní město přesunout blíž aktivním frontám. Konstantin se rozhodl vystavět město na přechodu Evropy a Asie v přirozeném přístavu Byzantia (řecké osady). Zde vystavěl město, kterému dal jméno Konstantinopolis (Konstantinovo město). Také byl však prvním císařem, který přijal křesťanství. 

To bylo z jistého pohledu nepochopitelné. Stabilita v říši byla do té doby zajišťována polytheismem, kterému se křesťané bránili a který odsuzovali. Křesťané také byli čstým obětním beránkem římské společnosti. Sám Dioclecián je pronásledoval a popravoval pouze za porušení náboženských pořádků.

V polytheistické společnosti je totiž v pořádku, když prohlásíte císaře bohem, protože je pouze jeden z mnoha. V křesťanské víře to však není možné. Constantin se tedy musel spokojit s titulem císaře, který mu byl propůjčen bohem. Byl v očích jediného boha, jediným správným císařem a to mu zajišťovalo podporu u Křesťanů. Samozřejmě, že Constantin stále podporoval svůj polytheistický kult a nechal se vyobrazovat jako bůh Apollo, ale to hlavně v místech, kde křesťanství nebylo tak rozšířené. O necelých 80 let později se i přesto z křesťanství stane státní náboženství celé říše.

Během Dominátu jsou stále neřešené majetkové poměry téma, které začíná mít dohru na pracovních pozicích. Dominát je obdobím, kdy je přísun otroků do říše velmi omezen zabržděním římské expanze. Nedostatek pracovní síly však nutil čím dál větší počet majetných římanů zaměstnávat občany. Právě zde nacházíme zrod nevolnictví. Nevolník je člověk, který již není majetkem jiné osoby, ale je vázán k půdě. Odvádí svému pánu většinu plodin své práce. V římě nevolníkům říkáme kolóni a ačkoliv zpočátku měli mnoho práv. Konstantin je v mnohém omezil. Nevolník se tak stal novým druhem otroka. Přesto měl přechod k nevolnictví mnoho výhod. Nevolníci pracovali na svém a tak měli osobní zájem na velkých výdělcích (protože si mohli část úrody ponechat). Nebyl nad nimi nutný takový dohled jako nad otroky a výnosy z jejich práce byly také vyšší než dříve. Starověký řím tedy zakládá způsob, kterým bude Evropa spravována na dalších zhruba 1,5 tisíce let.

Persie a náboženské spory

Seleukovci vládli v Persii ještě za řeckořímských válek. Porážka v těchto konfliktech vedla k postupnému úpadku a říše, kterého využilo království Parthské. Toto království postupně dobilo většinu Seleukovské říše od východu a v boji porazilo římské legie prvního triumvirátu v čele s Marcem Liciniem Crassem, jehož smrt odstartovala definitivní změnu k císařství. Seleukovcům zbyla Syrie, kterou dobil a vstřebal první triumvirát v čele s Pompeiem. Parthská říše bude po celou svou historii rivalem říše Římské, jímž zůstane i Persie, která Parthii nahradí.

Nyní je nezbytné si představit hlavní monotheistická náboženství v oblasti. Judea, prastarý stát v jižní Levantě byla domovem židů a zrodem křesťanství. Před křesťanstvím se však v oblasti rozmáhá jiné náboženství, Zoroastrianismus. Přítomnost jednotné stabilní říše přinesla také možnosti dálkového obchodu a přes oblast se brzy začala vinout hedvábná stezka, která do oblasti přinesla Budhismus.

Parthská říše dlouho prosperovala z multikulturalismu, který v ní panoval. Vládci však chtěli šířit svůj vliv a spolu s Římem soupeřili o přízeň Arménských království. Poté co Arménští králové konvertovali ke křesťanství a to v době, kdy se křesťaská víra dostávala i na nejvyšší posty římské říše.

Parthská říše v reakci vyhnala všechny křesťany a zavedla státní náboženství, jímž se měl stát Zoroastrianismus. Tím byl odstartován první náboženský konflikt v historii. Římané se snažili pod záminkou osvobození křesťanů dobýt Persii a Parthové ve snaze udržet si své území trestali a pronásledovali všechny menšiny, ničili chrámy jiných náboženství a zabavovali majetky vyznavačům těchto náboženství.

Persie se tak stala kulturně celistvá a v opozici vůči dalším monotheistickým náboženstvím západu. Zatímco polytheisté vyznávají existeci mnoha bohů a tedy chaosu světa, který je jim přirozený, monotheisté uznávají boj s chaosem jako ctnost svých následovatelů. Monotheismus také zajišťuje větší kulturní soudržnost státních celků. Není tedy divu, že náboženství se stalo hlavní linkou k moci velkých říší.

Stěhování národů

Císařství se potýkalo s konstantními povstáními a občanskými válkami včetně válek externích. Římský mír vydržel prakticky pouze zpočátku a války stojí peníze. Obrovská inflace způsobená nekonečným válčením zničila, římskou společnost a vyčerpala její zásoby vojenské moci. Toho využili kmeny, které se postupně začali stěhovat do říše. Hranice byly špatně hlídané a tak se do říše stěhovalo čím dál větší množství germánských kmenů. Ti však jen utíkali před další vlnou migujících kmenů včele se Slovany a Huny.

Hunové byli kočovné kmeny z Asijských stepí. V jejich čele stál náčelník Attila (bič boží), který před svým vojskem hnal obrovské zástupy lidí. Hunové byli ze své domoviny patrně vyhnáni dlouhodobým suchem, které jim vzalo potravu pro dobytek, který pásli. Hunové byli kočovným kmenem a tak se o nich dozvídáme především z římských zdrojů. Attila napadl římskou říši v pátém století a zasadil velkou ránu hlavně pevninským provinciím, málem se mu podařilo dobýt i Konstantinopolis. Římané nakonec Huny vytlačili zpátky za Rýn a ti se usadili v Panonii (oblast Madˇarska). Attilovi synové však o říši příliš nedbali a raději válčili jeden s druhým. Kmeny, které uvedli do pohybu se však začali usazovat v celé říši a postupně odmítat římskou vládu. Budou to tyto kmeny, které nakonec západořímskou říši zničí a ukončí tak období, kterému říkáme Starověk. Je nutné podotknout, že i přes tlak, který vyvíjeli tyto kmeny na římskou říši, spolu římané dále válčili v občanských válkách, prakticky do samého konce.