Habsburkové

Albrecht Habsburský

Ačkoliv druhý Habsburk je alespoň Albrecht nezpochybnitelný král Český a vévoda Rakouský. Jeho velká obava ale číší z varování, která pro něj zanechal jeho tchán Zikmund. Turci se kvapem blíží, se svými výboji pronikají stále blíž Rakousům. Albrecht nelenil a nechal si svěřit všechna svá dědičná léna, vybral armádu a vyrazil proti se postavit této muslimské hrozbě. Bohužel po válečném tažení umírá na tzv. táborovou horečku, což byl soubor průjmových onemocnění spojení s nedostatečnou hygienou vojenských tábořišť. 

Odhaduje se, že před zavedením hygienických norem ve vojenství na konci 18. století byly největší hrozbou vojenských tažení právě nemoci. Ostatně se situace bude opakovat i v budoucnu, ale o tom někdy jindy.

Ladislav Pohrobek

Po Albrechtovi nastupuje na trůn Ladislav Pohrobek, který se pravda narodil až po otcově smrti a protože nikdo neočekává od dětí schopnost vládnout, musela být ustanovena regenční rada z šlechtických rodů. Ta rozhodla, že v Čechách za Ladislava bude vládnout Jiří z Poděbrad a v Uhrách Matyáš Hunyadi (později řečený Korvín).

Během této správy také došlo k jedné z převratných událostí a sice úspěšnému dobytí Konstantinopole Osmanskými vojsky v roce 1453. Evropa byla v té době v takovém rozvratu, že Římské říši nikdo kromě Španělů a Italů na pomoc nepřišel. Ladislav Pohrobek se přitom nemohl bojů účastnit protože mu bylo pouhých 13 let a jeho místodržící se místo toho bili mezi sebou. 

Ladislav v útlém mládí zemřel na leukémii, což bylo po mnoho staletí vykládáno jako úkladná vražda ze strany Jiřího z Poděbrad, který se po roce bezvládí v českých zemích nechal zvolit českým králem.

Za vlády Jagelonců

Během vlády Jagelonských králů v Čechách se Habsburská moc v Evropě velmi rozrostla. Ve stejném roce, kdy je korunován Ludvík Jagelonský českým králem, dědí Karel V. pozdější císař Svaté říš římské Španělsko. Tento vzrůst habsburské moci nezůstane bez povšimnutí. Habsburkové tedy ovládají největší pevninské státy vyjma Francie a Turecka.

Porážka v bitvě u Moháče a smrti Ludvíka Jagelonského se neporazené Osmanské Turecko vydalo směrem na Budu (dnešní Budapešť, kterou dobyli v roce 1526). Blízkost Osmanské hrozby přinutila Uherskou a Českou šlechtu přemýšlet velmi obdobně. Spojenec, který byl třeba proti Osmanské říši musel mít v Evropě velký vliv. Habsburkové byli jasná volba. Mezi protestanty se ihned ozvaly poplašné zvony a začali navrhovat pro sebe přijatelnější alternativy. Česká šlechta se nakonec shodla na bratru Římského císaře a Španělského krále.  

Uherský trůn si nárokovali jak Habsburci podporováni Jagelonskou rodinou, tak Transylvánský kníže, který byl podoprován Osmanskou říší. Uhry byly rozděleny mezi tyto dva konkurenty do roku 1700.

Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand ještě před vyjednáváním o nástupu na trůn ztratil velká území v Uhrách a jeho spojenectví ačkoliv mělo nastolit v Evropě mír, bylo vnímáno velmi negativně a podezíravě protestantskou šlechtou. Ferdinand se sice zavázal ctít Basilejská kompaktáta, v soukromí však protestanty pohrdal. Zvláště pak proto, že správa v českých zemích vedla království k totálnímu bankrotu.

Možná i proto podpora od České strany ve válce s Turky byla (alespoň v jeho očích) nedostatečná. Turci o dva roky později oblehli Vídeň a Ferdinandovo hlavní sídlo nedobili jen díky špatnému počasí. Ferdinand pochopitelně zuřil. Porušil své předvolební sliby a protestanty začal pronásledovat a utvrzovat svou vládu v českých zemích. Byl konec času, kdy si šlechta mohla diktovat na co si vzpoměla a už ani zastání neměla u sousedních Uher. Výsledkem bylo, že Habsburkům zůstalo z Uher malé území patřící k dnešnímu Slovensku a úzký pás území směrem k Chorvatsku za udržení kterého musel platit sultánovi roční tribut. 

Vrcholem pro Ferdinanda byla otevřená revolta české šlechty během Šmalklandských válek. Tyto války byly první výrazným konfliktem mezi protestantskou a katolickou částí Evropy. Karel V. ve snaze potlačit tuto vzpouru zavolal na svého bratra, který mu bez souhlasu zemského sněmu vyrazil na pomoc. Česká šlechta se v reakci vstoupila do války proti Habsburkům. Šmalklandské války dopadli plichtou, resp. Augšpurským mírem, který zavedl pravidlo: Cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství).

Tento výsledek Karla V. uvrhl v pochyby o své roli císaře a z císařského trůnu abdikuje. Po něm je zvolen právě Ferdinand I. Habsburský. Augšpurský mír však nezavršil protestantská povstání a krátce po úmrtí Karla V. se proti Habsburskému útlaku vzbouří protestantské Nizozemí a úspěšně tak založí Nizozemskou republiku, která od svého vzniku trvá dodnes.

Maxmilián II.

Císař a král Maxmilián byl opakem svého otce v přístupu ke svým poddaným. Jeho schovívavost k protestantům zařídila v zemi velkou stabilitu. Maxmilián této stability využil k pozdvihu hlavně Uher a východních zemí do kterých značně investoval. Jeho schovívavost mu vynesla i nominaci na polského krále i když tento titul nakonec nezískal. Jeho válečné snahy proti Osmanům byly neúspěšné a skončili dalšími dluhy. Jeho vláda je však předvojem vlády jeho syna Rudolfa.

Rudolf II. a Matyáš Habsburský

Rudolf II. císař Svaté říše římské byl  významnou postavou českých dějin z hlediska kultury, vědy a umění. Již méně pak z hlediska vlády. Vláda Rudolfa začala na špatných základech. Zdráhal se rozhodně podpořit protestantskou šlechtu, která hledala podporu u jeho bratra Matyáše. Ten de facto převzal vládu v Rakousku, Uhrách a na Moravě. Následně svými vojsky oblehl Prahu. Rudolf s bratrem uzavřel mír, kterým si bratři rozdělili vládu nad Českými zeměmi.

Rudolf se nadále zdráhal podpořit protestantské ideály až dokud se Česká šlechta neobrátila na Matyáše o pomoc. Rudolf byl tedy donucen podepsat Majestát, zaručující další náboženské svobody protestantským církvím a šlechtě.

Rudolf se snažil potrestat českou šlechtu za její nestydatost a pozval do Prahy Pasovské vojsko. Výsledkem však bylo, že se česká šlechta sjednotila proti Pasovským a proti Rudolfovi. Po skončení těchto pří byl Rudolf II. nucen abdikovat a jeho bratr nastoupil na Český trůn. O rok později Rudolf II. umírá a Matyáš se stane císařem na 7 let, po kterých též umírá. Česká šlechta však odmítá uznat nástupnictví Ferdinanda II., který je výrazně proti reformaci, a chce si krále opět volit.

Ferdinand II. a Fridrich Falcký

Česká šlechta si nakonec opravdu zvolí vlstního krále. Z mnoha uchazečů se rozhodnou pro nejslabšího Fridricha Falckého. Patrně protože byl sám protestant a zaručoval tak české šlechtě velkou svobodu. Tím si ale také udělali nepřátele v odmítnutých uchazečích, kteří by jim v následném konfliktu byli patrně více k užitku. Ferdinand II. samozřejmě volbu neuznává a v roce 1619 nám tedy začíná České stavovské povstání. Povstání však nezískalo větší podporu v zahraničí a tak bylo po dvou letech poraženo v bitvě na Bílé hoře. Fridrich unikl do zahraničí a tak se mu v české historii říká zimní král. Tím, že se Ferdinand rozhodl pronásledovat Fridricha však přesunul poměrně malou a bezvýznamnou šarvátku do Evropského dění. Následné Ferdinandovi kroky šokovaly Evropu.

Ferdinand se rozhodl popravit 27 českých pánů, členů nejen šlechtických stavů, kteří mu odmítli poslušnost. Ferdinand z odmítání poslušnosti vinil protestantství a z pozice císaře Svaté říše římské se rozhodl k velkému kroku zpět. Nařídil vrátit všechen majetek do doby před rokem 1515, tedy v podstatě tedy všechny protestantské zisky vrátit (převážně katolické šlechtě a církvi). Popravu následovalo vyhánění protestantských stavů z Čech do Polska a Uherska a zabavování jejich majetku. Odhaduje se, že majetek byl zabaven až 1/3 všeho lidu. Tento majetek byl dále za levno prodáván šlechtickým rodům z katolických částí říše. Je to právě reakce Ferdinanda na Stavovské povstání, která k nám přivádí Italskou, Francouzskou a další šlechtu.

Tyto náboženské represe byly něco nevídaného. Šlechta byla do velké míry nedotknutelná a ani panovník by si neměl dovolit něco takového jako Ferdinand. Jeho rozhodnutí z pozice císaře se však týkalo celé říše vedlo ke konfliktu, který historici nazvou 30letou válkou (bude se jednat o nejkrvavější konflikt Evropy až do 1. světové války o téměř 300 let později).