Lucemburkové

Abychom dokázali pochopit Lucemburskou politiku v Evropě, musíme se zaměřit na jmenování Jindřicha Lucemburského císařem svaté říše římské (po smrti Rudolfa Habsburského). Jindřich byl císařem jmenován na nátlak Francouzského krále. Jan Lucemburký byl navíc vychováván na Francouzském dvoře u již zmíněného krále. Můžeme tedy vyvodit, že Lucemburkové měli z Francií podobné vztahy jako měli Přemyslovci s Polskem.

Jan Lucemburský

Janu Lucemburskému se přezdívá král diplomat nebo také král cizinec. Záleží však který pohled na historii použijeme. Jestli Palackého nebo dřívější autory. Nejprve se budeme zabývat druhou konotací (tedy přezdívkou cizinec). Jan byl na trůn dosazen Českou šlechtou jako figurka. Neměl velkou moc ani velké majetky (alespoň v blízkosti Prahy). Česká šlechta si na něm vymáhala další a další ústupky a moc České šlechty rostla. Jan však místo aby se šlechtě postavil, tak se soustředil na své životní dílo, které shrnuje přezdívka diplomata. Byl to Jan Lucemburský, který se s Polským králem dohodl, že České království získá Slezsko výměnou za peníze a vzdání se nároků na Polskou korunu. Na Římském císaři získal Lužici a Chebsko. Jeho moc však z velké části spočívala v rukou Francouzského krále se kterým měl velmi dobré vztahy, mimo jiné díky manželství jeho nejstaršího syna Václava s neteří Francouzského krále Blanky z Valois. 

Stoletá válka

Zabrousíme teď 300 let do minulosti a k Vilému Dobyvateli. Vilém původem Norman, čili poddaný Francouzského (tou dobou Západofranckého) krále si v roce 1066 podmanil Anglii a byl prohlášen Anglickým králem. On a jeho potomci měli tedy tituly král Anglický a vévoda Normanský. Zároveň byl tedy králem ale i leníkem jiného krále. Tato situace vedla v minulosti k rozepřím zakončených válečným dobytím Normandie ve 13. století. Nárok Anglických králů na Francouzskou půdu na severu byl tedy spíše historický než praktický, ale i přesto Anglický král vládl územím v dnešní Francii.

V roce 1328 však umírá francouzský král bez přímého mužského potomka a nejbližšími příbuznými jsou jeho synovec Eduard (anglický král) a jeho bratranec Filip. Sestřenice Blanka si mezitím vzala syna Jana Lucemburského.

Eduard si začal na nátlak své matky nárokovat Francouzský trůn. Francouzská šlechta však jeho nárok nepodpořila. Eduard tedy uznal Filipův nárok na trůn. Filip však brzy napadl zbývající Anglické državy ve Francii a tak byla započata stoletá válka. Filip coby právoplatný král svolal všechny své spojence na odpor proti Anglické armádě včetně Jana Lucemburského. Ten touhle dobou již trpěl zákalem očí a byl prakticky slepý. V bitvě u Kresčaku se nechal přivázat mezi dva své rytíře a se slovy "Toho boh dá nebude aby král český z boje utíkal" a byl promptně zabit ve snaze dobýt Anglický bok formace.

Stoletá válka trvala ještě přes sto let, kdy časem vypadala na vítězství Anglie, ale nakonec se podařilo co zamýšlel Filip a stav mezi Francouzským a Anglickým trůnem se na začátku 15. století bude normalizovat.

Karel IV.

Václav, který později přijal nové jméno Karel, byl (stejně jako jeho otec) vychováván ve Francii a jeho první manželka dokonce pocházela z Francouzského královského rodu. Nejprve získal od otce titul Moravského markraběte a mohl tedy začít spravovat České země během nepřítomnosti svého otce. Ten pro něj mezitím získal císařský titul. Václav se tedy stává Karlem IV. císařem svaté říše římské. Jeho otec o měsíc později zemře v bitvě u Kresčaku (viz výše). 

Karel měl v České historii nevídané postavení. Jeho pozice coby císaře, spolu s příjmy z královských a císařských měst mu přinášela velké bohatství. Toho Karel využil, stejně jako Přemysl Otakar II. k budování převážně vlastního království. Karlu IV. se často říká otec vlasti právě díky jeho budovatelským počinům. Mezi ně patří: Založení Karlovy univerzity (1348), postavení Karlova Mostu, založení stavby katedrály sv. Víta na Pražském hradě, rozšíření Prahy o Nové město a Hradčany, založení Karlových Varů,  dal vyrobit nové královské korunovační klenoty (Svatováclavskou korunu) a založil hrad Karlštejn ve kterém byla pro tyto klenoty zřízena pokladnice.

Karel byl tedy významným vládcem českých zemí a důležitou figurou politickou. Své ostruhy si vysloužil jako Moravský Markrabě, kterým začal být v útlém věku 17 let. Jeho otec nad jeho vládou držel ochranou ruku a byl mu dobrým rádcem, proto se Karel vlády v Čechách chopil po Janově smrti velmi schopně. Jan Lucemburský však na sklonku života trpěl zákalem a slepotou a Karel se s těmito dědičnými problémy také potýkal. Není tedy divu, že doufal v dědice, který by jej mohl plnoprávně zastoupit. Až jeho třetí manželka mu však jeho ambici mohla splnit. Václav, jeho budoucí dědic se narodil, když Karlovi bylo 45 let. Jan však zemřel v 50 letech úplně slepý a Karel se potýkal se zákalem také. Dokonce dal do Vltavy hodit lékaře, který se jej snažil léčit rtutí.

Karel se velmi obával toho, že po jeho smrti se Česká šlechta rozhodne pro jiného krále a nastane opět válka. Dal tedy svého syna Václava korunovat Českým králem, když mu byly pouhé 2 roky. Předtím ani potom se nic takového v Evropě nestalo. Tím si však z velké části pojistil dědičnost svého postu v Čechách.

Římský trůn byl však podřízen volbě. Karel nelenil a podplatil všechny kurfiřty pro volbu Václava Římským císařem ještě za Karlova života a tak se stal v 15 letech Václav IV. císařem římským a králem českým po boku svého otce Karla, který po dvou letech zemřel.

Václav IV.

Václav IV. je tragická postava české historie bez které by nejspíš nebylo českého státu. Bohužel toto tvrzení vychází z královi neschopnosti a lennosti. Jak jsme se již dozvěděli výše, král Václav ládl Čechám po boku svého otce od útlého věku 2 let a v říši od patnácti. Karel z něj chtěl mít právoplatného a schopného následníka. Václav se však jako každý pubertální chlapec o vládu a politiku vůbec nezajímal. Svůj život raději trávil kratochvílemi v lázních, na lovu apod. V Evropě nebyl jediný laxní panovník a tak si šlechta zvykla domlouvat se za jeho zády. Nespokojenost české a říššské šlechty rostla až do odvolání z postu císaře svaté Říše římské. Proti novému císaři Václav vybral vojsko a o pomoc se domohl i u bratra Zikmunda, krále Uherského. Zikmund musel prodat své statky v Braniborsku a tak je oddělil od Čech. Císaře se podařilo svrhnout a na trůn byl zvolen Zikmund. Možná si říkáte, že je zvláštní, že se kurfiřti nechali přesvědčit k volbě Zikmunda, ale většina jich byla jeho příbuznými, takže to nebyl velký problém.

Mezitím se Evropa sama potýkala s Papežským schizmatem (více zde) a Císař svaté říše římské, který byl papežem korunován si tak mohl vybrat mezi dvěma papeži. Tyto rozepře byly za Václavovi vlády prakticky neřešené.Král dokonce nařídil Pražské univerzitě aby v těchto otázkách vystupovala striktně neutrálně. Neutralitu však dodržovala pouze česká část univerzity a Německá část byla po Kutnohorském dekretu z univerzity prakticky vyhnána. Část odešla do Heidelbergu a část do nově založené univerzity v Lipsku. 

Zikmund se naopak ihned po obsazení Císařského stolce jal papežské schizma přímo řešit na Kostnickém koncilu kam také pozval mistra Jana Husa. Václav IV. i přes bratrův nátlak zůstával jako český král nepovolný k řešení náboženské krize a herezi, která mu v zemi bujela, až do ukončení papežského schizma. 

Zikmund po ukončení Kostnického koncilu věnoval značnou péči nápravě diplomatických vztahů v říši, kterých Václav zanedbával a po dvou letech poslal Václavovi list ve kterém mu hrozí ztrátou trůnu, pokud Václav nevyžene všechny kališnické praxe. Václav na tyto výzvy již jednal a začali protihusitské represe. Husité však apelovali u krále, který v reakci dal všechny opovážlivce zatknout a vyměnil Novoměstskou radu, kterou vinil z neurvalosti jeho poddaných. Nová rada však neměla dlouhého trvání. Ozbrojený dav kališníků vtrhnul v červenci 1419 na Novoměstskou radnici a vyházel z jejích oken místodržící, kteří byli králi povolní.

Když se Václav o vzpouře doslechl, patrně ho zachvátil vztek do míry, kdy utrpěl infarkt nebo mrtvici po kteréžto příhodě umírá bez mužského dědice.

Zikmund Lucemburský

Protože neměl Václav žádného dědice, převzal vládu v Čechách Zikmund, který se snažil potlačit husitskou víru, ubránit Uhry před Osmany, kteří dobývali další a další území a vyřešit papežské schizma, které bylo mimo jiné podstatným důvodem vzniku protestanství. Zikmund se obvykle v české historii bere jako záporná postava, ale pamatujme na to, že z jeho pohledu nebylo husitství důležité pro své myšlenky, ale proto, že skrz něj mu šlechta odepírala poslušnost v nejbohatším a nejproduktivnějším kraji, který jeho otec vybudoval takřka z ničeho a zvláště potom co Zikmund musel zastavit své dědictví v podobě Braniborska aby ubránil bratrovi nároky na trůn, byla husitská revoluce pro něj nepřijatelná.

Zikmund chtěl být k husitům tvrdý. Když vyřešil papežské schizma, postavila se obnoveně jedotná církev proti husitské herezi. Papež na Zikmundův popud vyhlásil proti huitům i několik křížových výprav a spojil tak proti nim velkou část Evropy. Zikmund kvůli tomuto konfliktu podruhé zastavil Braniborsko a v podstatě se ho tak vzdal. Braniborsko tedy odchází z vlivu Českých zemí a Zikmund získá armádu, kterou posílá do Čech v naději na rychlý konec této revoluce.

Zpočátku se Zikmundovi však vůbec nedařilo. Husité byli vedeni fanatickými věřícími, kteří narozdíl od Zikmundových žoldnéřů a zemských vojsk byli připraveni pro svou věc obětovat život pravděpodobně do poslednního dechu. Tímto odhodláním husité prosluli i v zahraničí. Nesmíme zapomínat na Jana Žižku, který byl po celou dobu jeho role v husitských válkách neporaženým vojevůdcem a ačkoliv byli husité na dobu hůře ozbrojeni, jejich taktiky byli dostatečně inovativní, že dokázali vítězit v bitvách proti obrovským přesilám. Husitská revoluce začala v Čechách, ale většinu měst včetně Moravy museli husité nejprve dobýt. Když husitům došli peníze, věnovali se tzv. spanilým jízdám, které měli zpočátku charakter diplomatický a později se zvrhli v rabující nájezdy na sousední státy. Není tedy divu, že podpora husitství v zahraničí prakticky neexistovala.

Zvrat v husitských válkách přichází až po 25 letech neutuchající občanské války a s úpadkem země, která byla Karlem IV. vyzvižena na popředí Evropské scény. Šlechta, která husity podporovala zpočátku velmi bohatla na zabaveném církevním majetku, ale po 25 letech jim z bohatství již zbylo máloco a bylo potřeba myslet na budoucnost a na to, jak si co nejvíc nechat pro sebe. Chtěli tedy začít s Zikmundem vyjednávat, takový přístup byl jasně odmítán všemi radikálními stranami husitů (předně nižší šlechta a obecné obyvatelstvo). Frakce radikálních husitů byly v bitvě u Lipan rozprášeny husitskou šlechtou a začalo se tedy vyjednávat s katolickou stranou. Husitská šlechta nakonec dosáhla Basilejských kompaktát, které byly ze strany katolické církve a Zikmunda jakýmsi přijatelným kompromisem. Kompaktáta husity zbavili viny a uznali husitství za právoplatné v Českých zemích. Ze čtyř pražských artikulů (husitské požadavky) se však uchytil pouze jeden o přijímání podobojí. Zbytek požadavků byl přijat ve velmi omezené míře a prakticky naplňovány nebyly.

Zikmund tedy nakonec díky svým diplomatickým schopnostem donutil církev k ukončení papežského schizmatu, ke smíření s kališníky a dokonce i k zadržení Tureckého postupu. Dále si však uvědomuje jejich hrozbu a tu vyhlašuje v Evropě za největší. Zikmund však také umírá bez mužského dědice a trůn dědí jeho zeť Albrecht Habsburský.