Náboženské krize

Ačkoliv pro velká náboženství nejsou krize a odštěpení různých odnoží ničím novým, přesto je třeba probrat významná schizmata, která neodvratně způsobí rozkol ve středověkých společnostech.

Začněme tím největším z roku, trefně pojmenovaným Velkým schizma, které předcházelo a podmínilo samotný konec Středověku.

Velké schizma (1054)

Byla událost ve které se křesťanská víra rozštěpila na dva hlavní proudy. 

1. Římsko-katolickou církev - spravující tehdejší Svatou říši římskou, Francii, později Anglii, ale i Uherské a Polské království  

2. Pravoslavnou církev - spravující tehdejší Římskou říši (Byzanc), Bulharskou říši (Východní Balkán) a Kyjevskou Rus

(Vodítkem pro nás dnes je, které národy píší Alfabetou/Cyrilicí a které píší latinkou.)

Důvodům k rozkolu bylo hned několik: První třecí plocha vyvstává z historie Velké Moravy a z faktu, že Frankové vyhnali Rostislava, který pozval Cyrila a Metoděje z Konstantinopole. Dále jistě nepomohlo, že papež měl pravomoc korunovat císaře Svaté říše římské. A jej nikdy nekorunoval císařem "Svaté" říše římské, nýbrž římským císařem (což se očividně nemohlo líbit římskému císaři v Konstantinopoli). Papež však bral velkou úplatu za tyto počiny. Například v jeho moci vznikne tzv. Papežský stát (stát jehož hlavou je papež). Korupce katolických biskupů (papež je také nazýván biskupem Římským) bude významnou kritikou odpůrců této církve i dál v historii. Tyto spory byly velkou skvrnou na křesťanské církvi. Poslední kapka pro Byzantského císaře byly události 11. století, kdy císař svaté říše římské dosadil na papežský stolec vlastního kandidáta. Konstantinopolis se tedy rozhodlo odpojit od Římského stolce a došlo k schizmatu.

Mapa není přesná, protože označuje Sicílii jako modrou, přestože byla z velké části pod Arabskou/muslimskou kontrolou. To samé platí pro Baleárské ostrovy.

Křížové výpravy

Důležitou poznámkou pro schizma v křesťanské víře jsou papežská schizmata, kdy si mocný král (například Francouzský) zvolí vlastního papeže. Přesně tak vypadala situace v Evropě v druhé polovině 11. století. Jeden z těchto papežů se rozhodne znovu sjednotit křesťanskou víru. Toto rozhodnutí však neučiní sám. Císař v Konstantinopoli píše papeži žádost o pomoc proti Turkům, kteří obsazují většinu dnešního Turecka. Papež vyhlásí "svatou" válku proti bezvěrcům. Myslel tím válku proti muslimům. Cílem bylo sjednotit křesťanská vojska pod symbolem kříže a osvobodit svatou zemi (Jeruzalém) od muslimské nadvlády. Za účast slíbil papež odpuštění všech hříchů. To bylo obrovská motivace pro všechny zločince a pro šlechtu, která se vlastně živila a žila válkou. Císař navíc přislíbil za navrácení Římského území znovusjednocení církve. 

První část této výpravy spočívala v tzv. lidové výpravě

Lidé všeho druhu se sebrali v dnešní Francii a Německu a podnikli na vlastní náklady výpravu do svaté země. První zastávkou však nebyli nevěřící ve svaté zemi, ale židovské komunity v Porýní, které byly pozabíjeny a okradeny, případně napřed vydírány. Tomuto druhu nepokojů se říká pogrom. Lidová křížová výprava dál postupovala po řece Dunaj přes Uhersko (Maďarsko) do Konstantinopole. Cestou jim však došli zásoby a tak se uchýlili k rabování Uherských a Byzanckých měst. Když konečně došli ke Konstantinopoli, přepravil je císař urychleně do malé Asie, kde byla lidová výprava po několika málo dnech zmasakrována Tureckými vojsky.

Druhá část křížové výpravy - část šlechtická

Šlechta z prakticky celé Evropy se vydala v roce 1098 na vojenskou výpravu do Levanty. Sešli se u Konstantinopole, jejíž císař je potom co mu křižáci slíbili navrácení všech dobytých území, přeplavil do Malé Asie. Křižáci zpočátku slavili mnoho úspěchů a drželi slovo (vraceli území Římské říši). Později však začali zakládat vlastní království. Mezi významné patří království Edessa a Jeruzalém, ale bylo jich mnohem více. Tyto křižácké státy se rozkládaly všude od Edessy po Jeruzalém (viz mapa).

První křížová výprava si nemohla vybrat lepší načasování. Turecká říše se rozpadla díky neshodám v nástupnictví a byla před první křížovou výpravou zrovna uprostřed války o nástupnictví. Zároveň Egyptská říše bojovala s Arabskou ve snaze o samostatnost. Všechny tedy velmi zaskočil příchod křižáků a jejich rychlé dobytí celé Levanty včetně Jeruzaléma.

Normanská výprava

Ani Normané coby "noví" křesťané nezůstanou dlouho pozadu a vypraví vlastní výpravu, která se zmocní Středozemních ostrovů a Sicílie, které byly okupovány Araby od 9. století.

Po úspěchu první křížové výpravy došlo poměrně záhy k dobytí Edessy Tureckými vojsky. Na její osvobození byla vypravena 2. Křížová výprava. Nejen, že tato výprava nedobyla Edessu, ale zároveň křižáci napadli Damašek, který byl součásti křesťanských držav v Levantě. Tím byla zahájena doba ve které přerůstaly šlechtické spory o území do svaté země.  

Muslimský Džihád

Džihád znamená svatou válku (jde tedy o analogický termín s kruciátou). Muslimská vojska byla po druhé křížové výpravě sjednocena pod velením jistého Saladina proti křižáckým královstvím. Ten se ukázal jako velmi dobrý a čestný vojevůdce když dobyl Jeruzalém.

Tento úspěch však vyvolal největší (3.) křížovou výpravu v dějinách (až sedmkrát více vojáků než při první výpravě). Které se účastnili nejmocnější vládci 12. století

• Richard lví srdce (Anglický král)
• Filip II. (Francouzský král)
• Fridrich Barbarossa (Císař Svaté říše římské)

Spolu s nimi samozřejmě šli vojska jejich poddaných, například českého krále Vladislava II. o kterém si více řekneme později. Přes tragickou smrt Fridricha (který se cestou do svaté země utopil při přechodu řeky) do svaté země dorazilo velké vojsko, kterému se podařilo mnohé, ale svůj cíl (dobytí Jeruzaléma) museli po velké porážce Saladinovými vojsky vzdát. Richard tedy se Saladinem uzavřel mír, který měl ponechat Jeruzalém muslimům za podmínky, že sem mohou dál proudit křesťanští poutníci.

Nicméně právě proto, že Jeruzalém zůstával v muslimských rukou a protože příměří trvalo pouze do Saladinovy smrti byla spěšně vypravena čtvrtá křížová výprava.

Čtvrtá křížová výprava začíná s cílem znovudobytí Jeruzaléma. Avšak křižácké vojsko se odkáže na Benátské loďstvo, které však chce zaplatit obrovskou sumu peněz. Křižáci místo toho pro Benátky dobijí město Zadar. Tedy už v počátcích se oddalují od svého prvního/hlavního cíle a poté se vypraví na výpravu proti bezvěrcům v Konstantinopoli (pravoslavní). Samozřejmě, že důvody pro tento cíl byly víc politické než náboženské, ale každopádně výsledkem bylo dobytí Konstantinopole, její vyrabování a rozdělení jejích území. Přesto však nepočítáme tuto výpravu za konec Římské říše, protože ta bude do dvou let obnovena novým císařem. Definitivní konec nastane až mnohem později. Můžeme však říci, že 4. křížová výprava neodvratně zhatila všechny naděje na znovusjednocení křesťanské církve.

Do Levanty a Egypta byly podnikány další křížové výpravy, my si však o dalších výpravách povíme až s konkrétními křižáky, kteří nám vládli. Vraťme se tedy k Přemyslovským knížatům.

Papežské schizma a kritika církve

Velké schizma bylo předzvěstí horších časů. Ve 14. století přijímá stárnoucí papež nabídku Francouzského krále a stěhuje se do Avignonu. V Římě zůstává prozatím prázdný stolec, ale velcí političtí hráči ve Svaté říši římské špatně snášejí, čemu později budou říkat Avignonské zajetí a pod vysvětlením, že papež v Avignonu je pouhou loutkou Francouzského krále donutí církev zvolit nového papeže. Tak se stane, že existuje vícero papežů (tedy papežské schizma). Papežové a Vzdoropapežové trvají na své svrchovanosti v církvi a jeden druhého obvykle exkomunikují. V jednom bodě byli dokonce tři papežové najednou.

Toto schizma vedlo k zatím největšímu úpadku církve coby instituce. Zvedají se hlasy v protest, které jsou však obvykle rychle umlčeny. Jedinými výjimkami jsou Jan Viklef v Anglii a později Jan Hus v Čechách, který si z Viklefa bere příklad. Oba zpochybňují autoritu a hlavně moralitu církve jako organizace. Viklef dokonce nazývá ve svých dílech papeže antikristem neboli opakem Spasitele. Viklef byl chráněn vlivnou šlechtou během regentské vlády a Hus byl chráněn Václavem IV., který spíš než cokoliv nebyl ochoten zabředávat do otázek víry a teologie.

Hus protestoval rozumnými argumenty proti katolické církvi a hlavně papežské kurii. Církev v 15. století měla už velmi politický charakter a její pragmatičnost (kvůli neúrodě vína - bylo zrušeno přijímání podobojí; financování křížových výprav bylo řešeno zavedením odpůstků). Ačkoliv bylo příjímání podobojí vnímáno jako nespravedlnost a lidé se bouřili i proti myšlence odpůstků. Václav odpůstky držel, protože mu přispívali velkým dílem do královské pokladny ale zároveň uznával kritiku odpustků jako praxe svou nucenou neutralitou. Tento alibismus vedl k největšímu úpadku českých zemí.

Přestože Václava za jeho zdrženlivost Pražané chválili, šlechta byla nejednotná a mnoho z nich se obracelo na Zikmunda Lucemburského ve kterém spatřovali spolehlivějšího vládce v čele s arcibiskupem Pražským. Zikmund ze své pozice Císaře svolal Kostnický koncil, jehož hlavním úkolem ukončit papežské schizma. Zikmund pozval i Jana Husa, který zde měl obhájit své učení. Na cestu mu vystavil císařský glejt, který prokazoval, že je pod císařovou ochranou. Hus se tedy vydal do Kostnice. Koncil byl však plně zaměřený na řešení papežského schizmatu a Husovu učení se věnoval pouze okrajově. Hus byl obviněn a odsouzen za kacířství bez nároku na obhajobu a 6. 7. 1415 upálen na hranici. Zikmund již při zatčení mistra Jana protestoval a dovolával se, že církev jedná proti císařskému glejtu. Byl však církevními hodnostáři přesvědčen, že jeho glejt se nemůže vztahovat na kacíře. I přesto byl tento akt v minulosti vykládán jako úkladná vražda ze Zikmundovy strany, hlavně proto, že Zimundův generál, přítomný celému procesu Husovi nepomohl (pouze ho prosil ať mistr odvolá). Kostnický koncil po dvou letech zvolil nového papeže a účinně ukončil papežské schizma. Nový papež však nakázal, aby bylo proti husitům v Čechách přísně zakročeno.

30 letá válka

Na třicetileté válce je důležité mnoho. Je to poslední nábožensky motivovaný konflikt v Evropě. Na tomto konfliktu lze studovat mnohé. Praktickým výsledkem bylo, že České království ztratilo Lužici, kterou získalo Sasko, a Augburský mír byl nahrazen mírem Vestfálským, který měl prakticky stejné podmínky.

Skutečným výsledkem však byly hory mrtvol ve východním Německu, obrovská inflace a ujištění Evropských panovníků, že kvůli náboženství již nikdy války nepovedou.

Abychom pochopili proč byla tato válka na některých územích víc zničující než černý mor, musíme pochopit způsob zásobování armád v raném novověku. Armády si obvykle brali jídlo a zásoby od lidí, kolem kterých armáda projížděla. To samozřejmě často znamenola rabování, násilnictví a další hrůzy války, ale problém v této válce byla její dlouhá doba trvání. Válka trvala 30 let a většina se jí odehrávala ve Východním Německu, zapojili se přitom do ní armády prakticky celé Evropy a tak byli sedláci v této oblasti prakticky vyhubeni a vyhladověni nároky procházejících armád. Některé části Německa ztratili přes 50% své populace.

Druhý aspekt délky tohoto konfliktu bylo vyplácení žoldu armádám. Ke konci války již byly všechny panovnické rody, které se války účastnili prakticky na mizině a vojákům se tak za jejich práci nedostávalo prakticky žádné odměny. V tomto období začínají největší rabování, mimo jiné i rabování Pražského hradu a královské pokladnice Švédskou armádou, která nebyla již několik měsíců vyplacena. Tento poklad a mnoho cenných předmětů je dodnes ve Švédsku. Rabování prahy však nebylo jediné ani nejhorší v celé válce. Pražané dokonce udrželi Švédskou armádu na západním břehu vltavy i přes přečíslení více než 4 až 12:1. Aby panovníci dokázali vyplácet žold a nevznikali jim vzpoury ve vojsku, uchýlili se k inflačním taktikám. Stejně jako Římské císařství v 1. tisíciletí vypláceli stále stejný žold, který byl však stále méně hodnotný. Potom co tyto taktiky byly odhaleny se mnozí uchýlili k obvinění vlastníků mincoven, které byly výrobou mincí pověřeny. Následovaly tedy další židovské pogromy.

Pravděpodobně nejsmutnějším faktem této války je, že prakticky nic nezměnila. Nic kromě rozhodnutí již neválčit kvůli náboženství. Tímto se církev konečně dostává na okraj mocenských zájmů v Evropě a období jejího velkého vlivu je tedy zakončeno v roce 1648. Habsburkové budou sice dál pokračovat v protireformaci, již jim do toho ale nikdo vstupovat nebude.

Pro české země byla největší změna přísun zahraniční šlechty, díky čemuž byla zrovnoprávněna němčina. Fridrich dále zabavoval a pálil české knihy, protože měli často protestantský základ nebo šlo přímo o překlady bible, které byli pro katolíky nepřijatelné. Toto období se dříve učilo také jako doba temna, protože český jazyk v této době utrpěl obrovské ztráty. Němčina jako lingua franca dále nahrazovala češtinu ve vyšších vrstvách, ponejprv za účelem lepšího porozumění s novými pány a snadnějšímu začlenění do jejich společnosti, později jako hlavní jazyk vyšších společenských tříd, ale o tom se budeme dále bavit až v příštím roce v tématu Národní obrození.