Přemyslovci

Panovnický rod, který má své kořeny v době temna a tedy pro Čechy v nepřehledné době 9. století, kdy se na našem území nevyskytují psané důvěryhodné zdroje. Rod zakládá kníže Bořivoj I. který je prvním fyzicky a písemně doloženým panovníkem přemyslovského státu. Není zřejmé kolik konkurentů musí ranní Přemyslovci porazit. Jedinou zmínkou je nám zmínka o křestu "českých knížat" kdy jich na nátlak okolních křesťanů v r. 845 "přijalo křest 14 českých knížat" jen z toho můžeme dovozovat, že Čechy jak je známe dnes byly v této době ve velkém konfliktu. Bořivoj se nicméně nechá pokřtít bratrem Metodějem na Moravě. Genetika ostatků označených jako Bořivoje I. naznačuje germánsko-keltský původ.

Přemyslovci mají určitou zvláštnost: dokud jsou Českými knížaty. Tedy jejich způsob dědictví této vlády. Nejedná se o klasický model z otce na nejstaršího syna ani o francký model, kdy dědí všichni mužští potomci a dochází tak k fragmentaci říše, nýbrž u Přemyslovců a tedy u Čechů vládne nejstarší muž v rodině. Tedy pokud zemře vládce knížecí stolec (protože korunu mají až králové nebo císaři) dědí například jeho mladší bratr, bratranec, synovec apod. Tento systém by teoreticky měl přinášet větší stabilitu zemi, kdy celé rodině záleží na úspěchu knížectví a zároveň nedává smysl plýtvat vojáky na své soukmenovce, když titul stejně jednou nejspíš zdědím. Do jisté míry lze také říci, že tento systém funguje tak jak bylo předestřeno, ale zároveň se otevřená válka přenáší do neustávajícího pletichaření, jak si ukážeme následně na Václavské legendě.

Svatý Václav

Legenda o svatém Václavovi stojí u zrodu našeho příběhu Přemyslovské dynastie. Ačkoliv si nemůžeme být jistí přesností údajů v Legendě, která se nám dochovala, můžeme jistě tvrdit, že Václav existoval a že jej nejspíš dal zavraždit jeho bratr Boleslav (28.září díky tomu máme státní svátek).

Podle Legendy Václav zdědil trůn ještě jako velmi mladý chlapec a tak za něj vládla jeho matka Drahomíra. Do vlády jí ovšem neustále mluvila babička Václava Ludmila. Drahomíra dala tedy Ludmilu uškrtit (dle legendy si najala vrahy z Dánska, kteří Prahu pravděpodobně navštěvovali tou dobu jako obchodníci s otroky). 

Když se Václav ujal vlády začal sjednocovat okolní kmeny do svého knížectví (obvykle lenním slibem). Dále, jak bylo zvykem, platil tzv. daň z míru Bavorsku. Ale dle stavu jeho ostatků víme, že byl i ve válce a byl těžce raněn, pravděpodobně při výbojích se Sasy. Kdy, dle legendy, Václav předstoupil před svou armádu a požadoval aby předstoupil i kníže Saský a utkal se s ním v souboji jeden na jednoho. Václav zvítězil a zbytek armády tak nemusel dále bojovat.

Boleslav Václava velmi kritizoval za jeho posílání peněz do Bavor a za jeho střídmost k ostatní České šlechtě. Protože byl svatý Václav mírumilovný člověk, nemohl čekat, že jej bratr nechá zavraždit. 28. září jej Boleslav pozval do svého sídla (dnešní Stará Boleslav) kde bratra pohostil a ráno ho před branami kostela zavraždili jeho kumpáni. 

Boleslav I. II.

Boleslav byl od začátku své vlády ve velkém nebezpečí a tak se jal sjednocovat Čechy do jednoho území vojenskou silou. Také odrazil Bavory, kterým postupně přestal platit daň z míru. V jeho dobývání mu pochopitelně pomáhali další šlechtické rody, které mu slíbili poslušnost. Boleslav dobije Moravu, Slezsko a Malopolsko. Boleslav svým příbuzným přiděluje Moravu a vládu ve Východních Čechách. 

Boleslav II. ještě mírně rozšířil dosah Přemyslovské vlády až na dnešní Ukrajinu. Ke konci jeho vlády však utrpěl mozkovou mrtvici a během konce jeho života ztratili Přemyslovci svá nejvýchodnější území včetně Slezska. Boleslav také provdal svou dceru Doubravku za knížete Měška (zakladatele vládnoucí dynastie v Polsku) .

Boleslava II. zasáhne v roce 995 mozková mrtvice, díky které je král neschopen vlády a je po čtyři roky upoután na lůžko. V tomto období také dochází k vyvraždění Slavníkovců, kteří měli v lénu Hradecko a Východní Čechy. Slavníkovci uctívali svatého Václava, což bylo v Boleslavské dynastii vždycky považováno za problematické a někteří historikové dokonce uvádí Slavníkovce jako potomstvo svatého Václava. Nicméně k jejich vyvraždění dochází 28. září tedy na svátek sv. Václava. Vojsko knížete Boleslava II. oblehlo hradby již během září. 28.9. 995 však chtěli slavit svátek Václava a v plané naději tedy na tento svatý den nechali bránit hradbu minimum vojáků a zbytek se šel pomodlit do kostela. Bylo právě tehdy, kdy vojsko překonalo hradby a pobili každého muže, ženu i dítě v hradišti.  

Krize Přemyslovského státu kolem roku 1000

Přestože Boleslav III. dědí už pouze malou část území, dříve ovládaném Přemyslovci, jeho vláda začíná nařízením vyvraždění dalšího Přemyslovi příbuznému rodu, Vršovců. Boleslav má také dva mladší bratry. Jaromíra a Oldřicha. Boleslav v obavě o svoji moc dá svého bratra Jaromíra vykastrovat. Boleslav se však dále obává , že za něj dosadí někoho z jeho bratrů a tak poručí oba zabít. Bratři však utečou do Bavorska k dlouholetému spojenci jejich otce. Tyto události nakonec dospěli v povstání v Českých zemích, před kterým je Boleslav nucen utéci do Rakous.

Polský kníže Boleslav Chrabrý (syn Měška I. a Doubravky), který v minulosti zabral většinu území českých Přemyslovců. Do českých zemí přichází coby dobyvatel. Na knížecí stolec dosadí patrně svého bratra Vladivoje, který však zároveň slíbí lenní slib Císaři svaté říše římské (u kterého se skrývají Jaromír s Oldřichem). Vladivoj však záhy umírá a Boleslav dosadí zpět Boleslava III. s podmínkou, že mu pomůže v boji proti Římskému císaři. V tomto boji však prohrají a Čechy jsou obsazeny Jindřichem II., který je udělí Jaromírovi v léno. Boleslav III. bude oslepen a uvězněn Boleslavem chrabrým v Polsku.

Časem však i Jaromír padne v nelibost Císaře a protože Čechy se od roku 1003 berou jako součást Svaté říše římské. Je mu léno odebráno, darováno jeho bratrovi Oldřichovi a Jaromír je odvezen do vězení na západě říše, kde oslepen a vykastrován umírá. Rokem 1003 tedy definitivně končí jakákoliv naděje na vlastní nezávislou říši. Dalo by se samozřejmě argumentovat, že Přemyslovci dosáhli nezávislosti Polska.

Místo Jaromíra je na trůn římským císařem dosazen Oldřich, který po smrti Boleslava Chrabrého připojí zpět k Čechám Moravu.

Království české

České království , jak ho dnes chápeme se skládalo z českého knížectví a Moravského Markrabství. Markrabství je jiný název pro marku. Marka je pak název pro území, které hraničí s nepřátelským státem a je osvobozeno od mnoha říšských povinností (daní apod.), ale zároveň povinováno sloužit jako nárazníkový stát proti nepříteli. Mezi východní marky Svaté říše římské patří Srbská Lužice (proti Polsku), Rakousko a Morava (proti Maďarům). Všechna tato území postupně přešla do rukou českých vládců, kteří tím byli zavazovani sloužit říši jako obránci proti nepřátelům z východu. Tato funkce je stěžejní do 17. století.

Nedědiční králové

Zpočátku byl českým knížatům udělován královský titul císařem svaté říše římské nedědičně. Královský titul byl spojen s užšími vazbami k císaři (povinnost pomáhat ve válkách) a osvobozením od části daní. Dále je královský titul neodnímatelný narozdíl od knížecího, který byl císařem několikrát odejmut a byl darován jinému členovi rodu. 

Vratislav II.

Král český a polský (polský královský titul byl vždy nedědičný a polská šlechta si svého krále volila). Mnoho toho o něm nevíme pokud jde o to za co si zasloužil královský titul, krom zmínky, že to bylo za službu koruně a že byl korunován v Mohuči (město poblíž Frankfurtu nad Mohanem). 

Vladislav II.

O Vladislavových činech, které mu vysloužili  královskou korunu víme již mnohem více. Jeho pomoc při třetí křížové výpravě císaři Fridrichu Barbarossovi se ukázali jako činy hodné královského titulu. Vladislav a jeho vojsko byli významným faktorem při dobývání Severoitalských měst, zvláště pak Milána.

Pro nás významnou událostí bylo zajisté sepsání Kosmovy kroniky před vládou Vladislava II. Je si také dobré přiznat, že před rokem 1125 nemáme žádné místní historické zdroje a tedy, že většina toho co se o českých knížatech ví je zastřeno tajemstvím a pochybnostmi (protože kronika je z velké části považována moderními historiky za nespolehlivý zdroj). Uvědomme si na chvíli, jak obrovský kus vlastní historie je zastřen neznámem (minimálně do roku 1125).

Potom pochopíte, když česká vojska přitáhnou k Milánu, jsou Milánští nervózní z příjezdu tak obrovské armády vedené jediným mužem odkudsi ze severovýchodu. Mnozí o Čechách neslyšeli a byli pro ně téměř zemí pohanskou. Panuje také pověst o dobývání Milána, kdy Češi před zdmi opevněného města rozdělali ohně a opékali na nich malé děti (jednalo se patrně o figurky ve tvaru lidských těl) a poté je pojídali. Milán se vzdal císaři za podmínky, že si ty barbary zase rychle odvede pryč (a za to dostal Vladislav královský titul).

Dědičný titul

Dědičný titul získává až Přemysl Otakar I. v roce 1212 za pomoc při úspěšné vzpouře proti císaři, při které byl na císařský trůn dosazen pretendent podporovaný Přemyslem. Písemnosti, která je udělena Přemyslovi se říká Zlatá bula sicilská. Tato bula dělá z Čech království, které je děděno Primogenitou (nejstarší syn dědí).

Mongolská invaze 

Mongolové bylo množství kmenů ve Východní Asii, které se v průběhu 13. století sjednotili pod vládou Čingis-Chána. On a jeho syn Kublaj postupně dobyli prakticky celou Asii (kromě Indie, Arabské říše a Jihovýchodní Asie - viz mapa) a značnou část východní Evropy.

Mongolové toho dosáhli kampaní, která se opírala o vydírání větších měst a států podle pravidla z doby Alexandra Velikého. Město dostalo z pravidla na výběr: vzdát se a být ušetřeno nebo být dobyto a vyhlazeno. Zprávy o vyhlazených a vypálených městech, které odmítli zajistili mongolům nadvládu nad takto obrovským územím.

Mongolská expanze se zastavila až v Čechách (resp. na Moravě), kde byli poraženi a vyhnáni Václavem I. (synem Přemysla Otakara I.).

Mongolská horda se usadila v dnešním Rusku, kde vládli ve většině částí nadále pod názvem Zlatá Horda. Právě vzpoura proti nadvládě Mongolů sjednotí Ruská knížectví a nakonec dá vzniku modernímu Ruskému státu.

Dodnes jsou známí potomci této invaze v podobě Tatarů například v Polsku, Rusku a na Ukrajině.

Vpád mongolů otřásl střední Evropou. Většina Polska byla zničena a Uherský král se domáhal sjednocené pomoci od svých západních sousedů. Té se však nedočkal a začal sám stavět hradní pevnosti, které Mongolům brzy znechutili rabování blízkých statků a vztahy se z velké části normalizovali. Na východě vznikli nové říše, které však trěli stejnými nedostatky, jako ta Mongolská.

Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar začal svou kariéru vzpourou proti svému otci Václavovi ještě jako Moravský markrabě. Ale byl to především zdatný politik. V 18 letech se oženil s vdovou po svém bratrovi a vyženil tak Rakousy.

Přemysl Otakar je významný ve světové historií svou křížovou výpravou proti pohanským kmenům v Pobaltí. Konkrétně do Pruska, kde založil město Königsberg (dnešní Kaliningrad). V těchto místech násilně pokřtil všechny místní pohany (tz. přijmi křesťanství nebo zemřeš) a přivedl nové osadníky ze Svaté říše římské. 

Později se ucházel o císařskou korunu, kterou však nezískal a byl místo toho učiněn kancléřem říše (správcem říše v nepřítomnosti císaře). Této pozice využil ve vlastní prospěch tak, že si postupně připsal Korutany, Kraňsko a Štýrsko. Peníze které vybíral od říšské šlechty investoval do zakládání měst na svých územích (hlavně v Čechách). Příkladem této zakladatelské činnosti jsou města Ústí nad Labem, České Budějovice, Děčín, Mělník a další (viz mapa). Které dále plnili noví přistěhovalci ze západu.

Navíc si z moci zastupujícího císaře přiřknul velká území v dnešním Rakousku, Slovinsku a Itálii (viz mapa) a trvale podplácel Polskou šlechtu aby korunovala jeho syna Václava Polským králem. Takže když se vrátil Rudolf Habsburský z ústraní coby císař a zjistil jak si Přemysl sypal do vlastní kapsy v jeho nepřítomnosti, vyžádal si navrácení veškerého majetku mimo Rakous a Českého království a Přemysl nemaje peněz na vojenský vzdor mu byl nucen vyhovět.

Když se proti císaři vzbouřil o několik let později byl tedy technicky vzato zrádcem říše a riskoval tedy všechno. "Naštěstí" však v bitvě na Moravském poli.

Václav II.

Syn Přemysla Otakara začal svou vládu z Braniborska. Resp. za něj vládnul Ota Braniborský v době kdy se rozhodovalo, zda na trůn nastoupí. Rudolf trval na sňatku Václava s jeho dcerou a sám si vzal sestru Václava Anežku Přemyslovnu a až potom podpořil jeho nastoupení na český trůn a návrat do Čech a stáhnul se z Moravy. Ponechal si však Rakousy.

Během Václavovi vlády byla v Kutné hoře nalezena stříbrná ruda a Václav tak mohl začít razit vlastní mince (Pražské/Václavské groše). Díky tomuto obrovskému bohatství a ziskům z měst, které zakládal jeho otec byl Václav jedním z nejbohatších vládců 13. století.

Své bohatství využil při expanzi do Polska a rozšíření Polského království a dále k získání Uherské koruny pro svého syna Václava.

Václav III.

Král Český, Uherský a Polský byl nejvlivnější Přemyslovský král, který své moci vlastně vůbec neužil. Zdědiv trůny po otci jako náctiletý se zabýval hlavně hýřením bohatství a ve svých 17 letech byl v Olomouci zavražděn. 

Interregnum (lat. mezivládí)

Aby se předešlo občanské válce, musela být po smrti krále Václava musela co nejdříve vyřešena otázka nástupnictví. Václav III. neměl mužského dědice a tak nemohlo být uplatněno právo primogenitury (nejstarší syn dědí) a reálně hrozilo rozdělení Českých zemí mezi jednotlivé šlechtické rody. V případě nedostatku platných mužských dědiců je v tomto systému jmenován nový král na základě 3 pravidel: 1. Musí mít dědičný nárok (manželku Přemyslovnu) 2. Musí ho zvolit a schválit česká šlechta 3. Císař mu musí udělit České království v léno (lenní slib).

Roli v dalším směřování osudu království budou hrát hlavně tři dcery Václava II. (sestry Václava III.). Anna, Markéta a Eliška. Václav měl sice další dvě dcery, ale ty nehráli v jeho nástupnictví větší roli. Nejstarší Anna si vzala Jindřicha Korutanského, který byl pro většinu šlechty přijatelným kandidátem Jindřich byl nakonec zvolen většinou šlechty. 

Císař Rudolf Habsburský měl však mezitím s Českým královstvím jiné plány. U jihočeské šlechty prosadil svůj dědičný nárok (vzal si vdovu Václava II.) a ucházel se také o královský titul. Tato situace vedla k válce ve které Jindřich prohrál a musel se stáhnout do Polska. Rudolf jej nepronásledoval a začal přesvědčovat českou šlechtu, že jeho vláda je oprávněna a aby jej uznali za svého krále. Šlechta se z velké části podvolila jeho vlivu. Poté se však vrátil Jindřich z Polska, kde získal podporu tamní šlechty (mnoho jich bylo příbuzných s Přemyslovci a nelíbila se jim představa Habsburka na českém trůně. Například manžel Markéty Přemyslovny, která ačkoliv se vzdala nároku na český trůn. Nemohla snést myšlenku, že by padl manželi její nevlastní matky). Jindřicha podpořil i Uherský král a ten Rudolfa z českých zemí vyhnal. Rudolf zemřel v Jižních Čechách a dnes je spolu s dalšími českými knížaty a králi pochován v katedrále sv. Víta na pražském hradě.

Česká šlechta se však neradovala dlouho a začali vymýšlet, jakým způsobem se zbavit Jindřicha, který získával čím dál větší moc. Spásným nápadem bylo provdání Elišky Přemyslovny za Lucemburského knížete Jana. Jan s pomocí České šlechty obsadil české země a byl císařem (po smrti Rudolfa to byl Janův otec) prohlášen za Českého krále. Jindřich později zemřel bez mužského dědice a jeho majetky přešly k Bavorům.