Konec Středověku
Evropa v 15. století
Evropské společnosti se nachází ve výrazném rozkladu způsobeném papežským schizmatem. Snaha o vyřešení tohoto problému znamená v Čechách občanskou válku ve jménu Jana Husa, což zaměstná císaře Svaté říše římské natolik, že Turci následně dobývají Konstantinopolis (1453) a významně tak ohrozí mezinárodní obchod po hedvábné stezce. Reakce na Osmanskou agresi jsou naprosto nedostatečné a vyústí k dalšímu úpadku Českých zemí. Mezitím na západě vrcholí Reconquista. Španělsko se sjednotí dobytím Granady (1492). V následných letech dojde k vyhnání všech muslimů a židů z nově vzniklého státu i přes záruku Španělských vládců, že mohou zůstat pokud konvertují ke katolicismu. Většina však dále praktikuje v ústraní, církev proto založí Španělskou inkvizici, jejímž úkolem je odhalit tyto "krvepřísežníky" a potrestat. Obvykle jim je po mučení odebrán majetek a jsou vyhnáni ze země. Většina těchto vyhnanců odchází do Maroka a Tuniska, kde se stávají piráty a stanou se trnem ve španělské zádi na dalších 300 let.
Ve stejném roce podnikne Kryštof Kolumbus plavbu do Indie na západ a objeví tak nový kontinent. Přestože na pobřeží Ameriky nikdy nepřistál, jaho plavba otevřela Evropanům novou cestu k bohatství. Jen o pár let později Vasco da Gamma obepluje Afriku a dosáhne tak do Indie, čímž obnoví hedvábnou stezku a fakticky odstřihne Osmanské turky od této obchodní tepny.
Těmito událostmi končí Středověk a začíná Novověk. Toto rozdělení dějin je prosazováno hlavně učenci, kteří se chtějí distancovat od předchozích generací. Po pádu Konstantinopole a dobytí Granady je znovuobjevena zásoba svitků a spisů z Antického Řecka, které byly zachovány hlavně díky Arabské lásce ke znalostem. Tyto spisy jsou studovány a vykládány jako Dogma a dochází k tzv. Renesanci. Čímž rozumíme období v němž se lidé odklání od církve, která je zklamala a přiklání se poprvé k rozumu. Učenci jako Koperník objevují zákonitosti vesmíru a další dávno zapomenuté poznatky. Zdánlivě je minulost zapomenuta.
Reformace a protireformace
Reformační hnutí mají překvapivě dlouhou historii, kdy kritika církve byla obvykle brutálně potlačena a tyto snahy vedly nakonec i k osamostatnění Pravoslavných církví v Řecku, Rusku, Srbsku atd.
Pokud však budeme reformaci brát jako založení nové církve musíme pochopit, že tyto církve se stali opozicí církvi katolické a bojovali s papeži o moc. Katolická církev skrze své hodnostáře propůjčovala moc nad jednotlivými královstvími. Císař byl korunován papežem a králové obvykle Arcibiskupem. Tento církevní hodnostář v takovém aktu svěřoval moc nad božím královstvím dané osobě a tato moc byla dána bohem a tedy neodmyslitelná. Církev díky tomu již v prvním tisíciletí získala obrovskou moc. Když přidáme možnost papežské klatby (exkomunikace), čímž mohl kohokoliv zbavit legitimity, stává se z církve orgán mocenský stejně jako náboženský.
Způsob jakým se církevní vliv rozšířil do světské sféry byl terčem kritiky Jana Husa a později dalších reformačních teologů. Jako byli Jan Kalvín a Martin Luther. Ti byli také velkými kritiky církve a v jejich stopách časem vyrostly církve reformní nebo také protestantské. Protestantské církve začali vznikat již po skončení Husitských válek Jednotou bratrskou, jejíž členové byli pronásledováni státní mocí po další staletí.
Reformace znamená obnovení. Snaha reformátorů tedy zpravidla nebyla církev zničit, ale navrátit k původnímu poslání, které vnímali jako šíření křesťanství a jeho myšlenek. Jak to tak s dobrými nápady ale bývá, politika je má tendenci zkalit. Pokud totiž církev vlastní rozsáhlé majetky (Některá biskupství byla větší a bohatší než mnohé státy) a reformátoři začnou kázat proti církevnímu majetku, otázka která vyvstává je jednoduchá. Kdo ten majetek dostane? Zde se nám bude opakovat doba husitská, jen na mnohem větším měřítku. Šlechtici začínají odmítat poslušnost králům a císařům na základě svých přesvědčení. Obecně se přitom lépe chytal církev Lutheránská, která mimo chudoby církve nezapoměla svému dogma nezapomínala potvrzovat svrchovanost šlechty a nutnou poslušnost obecného lidu. Není tedy divu, že tato církev našla velkého zalíbení ve státech Svaté říše římské.
Kalvinisté byli na druhou stranu mnohem radikálnější a šlechtu přijímali pouze za podmínek spravedlivé vlády. Není tedy divu, že následníci této církve byli systematicky pronásledováni a vyvražďováni. Nejznámějším případem takového vyvražďování byla Bartolomějská noc.
Proč se tyto myšlenky však dokázaly tak úspěšně šířit? Vždyť kritika papežské kurie a církve nebyla ojedinělá ani předtím. Vzpomeňme na husity. Obě reformační hnutí, která jsem zmínil měli jednu obrovskou výhodu. Vynález, který umožnil šíření knih a vzdělanosti na velké škále. Jan Gutenberg totiž vynalezl tiskařský lis, který byl jakousi středověkou tiskárnou. Díky tomu se staly knihy finančně dostupné i pro nižší třídy. Dříve jste mohli vlastnit svou vlastní bibli pouze pokud jste si zakoupili kopii z kláštera, který je vytvářel. Výroba jedné kopie trvala roky, nyní šlo o týdny. Díky tomu mohli protestanti přeložit a rozmnožit přeložené bible. Tím odstřihli církev od možnosti lhát nebo zamlčovat pravdu v bibli psanou a konfrontovali ji s jejich přestupky proti Svaté knize.
Není tedy divu, že potlačování protestantství vzalo pro katolickou církev velkou prioritu a to hlavně po roce 1453, kdy Turci dobyli Konstantinopolis a tím zanikla i Východořímská říše společně s Řeckým patriarchátem. Katolická církev a katoličtí vládci brali Osmanskou hrozbu na takovou váhu, že si dávali za cíl sjednocení Evropských království proti Islámské hrozbě. Jejich optika však byla přinejmenším pokřivená a nedostatečně chápala tlaky v současných společnostech. Jednali totiž často v zájmu katolické církve a prosazovali tak katolicismus jako jedinou možnou cestu ke smíření. Hlavními hybateli těchto sil se stali Habsburkové, kteří později odstartují tzv. protireformaci, která měla za úkol přivést lid zpět k "pravé" víře.
Habsburské přesvědčení o správnosti Katolismu nakonec vedli k nejedné válce.