8. třída

Dějiny 17 - 18.století

Evropa 19. století

Francouzská revoluce byla nakonec potlačena a Francie navrácena coby konstituční monarchie pod vládu Bourbonů. Na trůn nastupuje Ludvík XVIII. (bratr Ludvíka XVI. a strýc Ludvíka XVII. - zemřel jako chlapec) Tento muž je brzy vystřídán svým bratrem Karlem X.

Vídeňský kongres (1815)

Účelem vídeňského kongresu bylo "přerozdělení Evropy". V praxi se to překládá jako pokus o návrat k době před Napoleonem a potrestání jeho spojenců.

• Francií získaná území byla spojena do nového státu - Spojené království Nizozemí (Spojením území Lucemburska, Nizozemska a Rakouského nizozemí) tento stát měl sloužit jako "nárazník před další agresí ze strany Francouzů
• Itálie byla rozdělena mezi Sardinii, Francii, Rakousko, Španělsko a Papeže (vedena do stavu před Napoleonem s tím, že původní Francouzská území a Janovská republika připadli Království Sardinie
• Mnoho severních států Rýnského spolku padlo Prusku. Jižní státy (Bavorsko, Falc,...) si ponechaly nezávislost
• Varšavské velkovévodství získalo do správy Rusko

Napoleonský odkaz

Napoleonova Francie byla v této době něčím v Evropě nevídaným. Její ústava byla napsaná obyčejnými lidmi, kteří vytvořili (do jisté míry) jednotnou společnost a identitu. Poprvé v Evropské moderní historii se větší stát řídí ideály osvícenství a profituje (jak je zřejmé z Napoleonových vojenských úspěchů). Hesla: Svoboda, Rovnost a Bratrství se šíří Evropou jako požár. Z těchto ideálů však vychází odvržení feudálního systému a jeho samotných základů. Protože si lidé nemohou být rovni, pokud jsou někteří nad ostatními (šlechta). To vytváří velký tlak v Evropských státech.

To že v jednotě je síla demonstroval Napoleon naprosto neodmyslitelně. Státy v Porýní si to uvědomují lépe než jiné. Pro ně je však nemyslitelné ztotožňovat se s Francouzi, kteří je obsadili. Vytváří tedy novou identitu, která by měla semknout roztříštěné státečky do velkého celku a vzniká tak nový národ Němců (tedy obyvatel Německy mluvících států). Velmi podobná idea se uplatňuje v Itálii.

V Čechách tento odkaz nezaznívá ihned, ale nejprve se začínají intelektuálové této doby pokoušet o modernizaci češtiny a její studium jako jazyk obyčejného lidu. Předním zasloužilcem tohoto období je Josef Dobrovský, který takřka sám vzkřísil češtinu z obskurního jazyka českého venkova. Na Dobrovského navazuje Josef Jungmann, který češtinu rozvíjí a šíří (vydává například první česko-německý slovník). Vytváří nová slova a novotvary. Většina v češtině se vyskytujících slov však stále pochází z jazyků cizích. V tomto období vzniká / se dostává do popředí také myšlenka Panslavismu, která hledá řešení k vymanění slovanských národů z germánského područí. Tedy počátky 19. století lze shrnout jako dobu zrodu nacionalismu.

Bouře 1820-30

Přerozdělená Evropa neměla však dlouhého trvání. V Německu vznikají studentské spolky, které usilují o spojení Německa. To však vládci jednotlivých království odsuzují jako pokus o převrat a opovrhování jejich majestátem. Po povstáních v Porýní jsou spolky často zakazovány a násilně rozpouštěny. Zavádí se cenzura tisku a bouře (prozatím) utichají.

Spojené království Nizozemí se rozpadá na nové nezávislé státy (Nizozemí, Belgie - býv. Rak. Nizozemí a Lucembursko).

Ve Francii Karel X. utahuje práva občanů a následuje tzv. červnová revoluce (1830) ta jej úspěšně svrhne a na trůn dosadí nového krále z rodu Anjou. Ten se zaváže dodržováním ústavy.

Ve Vídeňském kongrese získalo Rusko Napoleonem založené Varšavské velkovévodství. Dokonce byl obnoven statut království, přestože sem stále nepatřili historická území, která byla ve správě Pruska. Polsko bylo s Ruskem v personální unii, avšak Poláci chtěli nezávislost a protože Ruský car vládl pomocí samoděržaví, znamenalo to, že neustále porušoval Polskou ústavu. Polsko jej sesadilo a car toto povstání přikázal "utopit v krvi". Následovala překvapivě rozsáhlá válka avšak masakrování civilního obyvatelstva, které sympatizovalo s myšlenkou Polské nezávislosti nakonec přimělo Polskou lidovou armádu, která byla menší a hůře vycvičená kapitulovat. Masakry byli pro mnohé Evropany šokující avšak v kontextu přístupu Mikuláše I. k samoděržaví naprosto očekávatelné.  

V Turecku se bouří Řekové a za podpory Ruska, Británie a Francie si vybudou v 9 leté krvavé válce nezávislost na Turecku. Mějte na paměti, že jednotné Řecko kromě Byzantské říše nikdy neexistovalo. Rusko získalo přístup ke Středozemnímu moři a spojenci uřízli první velký kus, kolabující Otomanské říši. Vládcem Řecka se stal princ Bavorský. 

V Turecku získávají autonomii národnostní území jako je Srbsko, Moldávie/Bessarábie a Valašsko. Což v podstatě znamenalo úlevu na hranicích Osmanské říše s Rakouskem.

Rok 1848 - Francie

Francouzský král opět jedná protiústavně a je terčem kritiky. Ta přeroste v revoluci, kdy je sesazen a posléze je vyhlášena 2. Francouzská republika. V čele coby prezident stojí Ludvík Napoleon (synovec Napoleona Bonaparte).

Rok 1848 - Německo

Studentské spolky a snahy o sjednocení Německa neutichli, nýbrž se v roce 1848 vracejí a ve Frankfurtu nad Mohanem se svolává celoněmecký sjezd. Zde se sjíždějí zástupci všech Německých států (včetně Německých obyvatel Čech) . Zde se debatuje budoucí podoba Německa. Hlavní proudy jsou velko/maloněmecká koncepce.

• Velkoněmecká koncepce = Prusko + Rakousko (včetně Čech a Uher) + Bavorsko + Menší německé státy
• Maloněmecká koncepce = Prusko + Bavorsko + Menší německé státy

Rakousko prosazuje Velkoněmeckou koncepci s vidinou návratu do doby před Napoleonem. Tedy prosazuje sjednocení pod Rakouským Císařem (argumentem je dlouhotrvající vláda Habsburků na Římském trůně). Prusko proti tomu argumentuje pro maloněmeckou koncepci (protože v Prusku většina populace mluví Německy (proti Rakousku kde je úředním jazykem Němčina, ale převažují ostatní jazyky). Do toho přichází z Čech dopis od Slovanského sjezdu, který pochybnosti o účasti Rakouska prohlubuje (viz dále). Ostatní německé státy se obávají vlády Pruska a prosazují velké Německo.

 Rok 1848 - Rakousko

Praha

Panslavismus v Praze vrcholí v roce 1848 svoláním Slovanského sjezdu. Sjezd vyvolává ideje Slovanského státu a nezávislých Slovanských států. K tomu má dopomoci Rusko. Ján Kolár je názoru, že Rusové jsou národ, který by měl vést Slovany k budoucnosti. Největší kritiku však tito radikálové dostávají od K. H. Borovského, který jede vyjednávat do Ruska. Z Ruska posléze píše (mimo jiné "Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mě poslední jiskru všeslovanské lásky ... a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi kyselostí proti jménu Slovan, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsko, jakousi ironií zavánělo."). Toto křídlo revoluce se tímto distancovalo od radikálů, kteří dále trvali na Panslavismu.

Slovanský sjezd má sloužit jako protiváha sjezdu ve Frankfurtu nad Mohanem. Z něj posílá František Palacký dopis do Frankfurtu nad Mohanem ve kterém odmítá účast Čechů na sjednocování Německa. Zároveň posílá sjezd petici k císaři, ve které žádá zrušení poddanství a zrovnoprávnění češtiny. Na bouře v Praze dohlíží Rakouská armáda v čele s knížetem Windischgrätzem. Tento dohled se mění v násilné potlačování Českých radikálů potom co Windisgrätzovi zastřelí zbloudilá kulka manželku. České naděje na samostatnost v područí Ruska jsou tak definitivně zhaceny.

Je si třeba uvědomit, že podstatná část obyvatel českých zemí vyjednává v této době ve Frankfurtu o podobě Německa a nepochybně je zaskočena, pokud ne přímo rozčarována tímto psaním. Palacký v něm totiž rozděluje obyvatele na Čechy a české Němce.

Itálie

Italové v čele s Králem Sardinie vyhlašují v r. 1848 válku Rakousku ve snaze o dobytí Benátek a sjednocení Itálie. Jsou však drtivě poraženi rakouskou armádou.

Uhry

V Uhrách se mezitím bouří maďaří proti Rakouské nadvládě. Na rozdíl od Českých zemí  zde není podstatná menšina jejíž zájmy by se výrazně lišili od maďarské většiny a tak se interně dohadují o podobě samostatných Uher (například jejich federalizaci). Uhersko v té době zabírá území dnešních států: Slovensko, Polsko, Ukrajina, Maďarsko a Rumunsko. Maďaři požadují samostatnost a uznání maďarštiny jako úředního jazyka.

Vídeň

Ve Vídni mezitím propuká další povstání vůči Rakouskému císaři. Je od něj vyžadována ústava a zrušení poddanství. Těmto požadavkům je nakonec vyhověno. Rakousko se poprvé ve své historii stává konstituční monarchií (přestože ústava je velice okleštěná). Dále je vyhověno požadavkům Čechů na zrovnoprávnění češtiny a Uhrům na zrovnoprávnění maďarštiny. Uhry získávají velkou míru autonomie (samosprávy), ale jsou dále považovány za rakouské území. Císař abdikuje na trůn a jeho nástupcem se tak stává František Josef I. který se snaží neúspěšně potlačit maďarskou nezávislost. Nakonec je nucen požádat o pomoc starého spojence z Napoleonských válek. Ruský car přijímá a posílá armádu do Uher, kde násilně potlačují všechno obyvatelstvo.

1851 - Rok starého pořádku

Rakouský císař ruší ústavu a Francouzský prezident se nechává provolat císařem.

Sjednocení Itálie a Německa

Proces sjednocování Itálie a Německa byl zdlouhavý a složitý proces. Nejprve si musíme přiblížit situaci ve které se nachází tato území před jejich sjednocováním a musíme si připomenout co myslíme územím Německa.

Začněme s Itálií. Jak si možná uvědomujete Itálie byla od pádu Římské říše vlastněna různými frakcemi a obecně vzato se dělila mezi Papeže, Jih a Sever (který se během období Svaté říše římské nazýval Itálií). Toto rozdělení však zdaleka není přesné, protože zde existovalo mnoho menších států včetně dvou nejdéle trvajících republik na kontinentě (Janov a Benátky, viz. mapy) je obtížné pojmenovat Itálii v moderních hranicích až do počátků 19. století, kdy Napoleon dobyje severozápadní část poloostrova a založí Italské království na Východě (viz mapa).

Ideie jednotného národa šířené od 40. let stoupenci G. Mazziniho se chytali čím dál více. A v roce 1861 Giussepe Garibaldi obsadil většinu Italského poloostrova (bez Rakouských a Papežských držav - viz mapa).

Teď si musíme udělat malou "odbočku" do Německa. Německo podobně jako Itálie nikdy neexistovalo a přestože v roce 1848 se ve Frankfurtu došlo k nějakým závěrům, Pruský král odmítnul korunu konstitučního státu. Všechna naděje však nezemřela. Po Vídeňském kongrese se založí Německé státy Německý spolek, což je opět volné sukupení států, podobné Svaté říši římské, kterou Napoleon účinně zrušil. Německý spolek vyhlásí Dánsku válku v roce 1864 a získá Holštýnsko a Šlesvicko. 

Tyto državy se stanou sporným územím mezi Pruskem a Rakouskem a když Prusko sebere Holštýnsko Rakousku. Vyhlásí Rakousko Prusku válku (1866). Válka je během měsíce zakončena Rakouskou porážkou. Během této války bylo Rakousko napadeno od Jihu nově zformovanou Itálií a Uhry se opět začali bouřit Habsburské nadvládě. Výsledek přinesl ztrátu Benátska, finanční reparace vůči Prusku, vyloučení z Německého spolku a o rok později Rakousko-Uherské vyrovnání (Rakouské císařství => Rakousko-Uherské císařství) Češi usilovali o Česko Rakouské vyrovnání. Nedostalo se jim však podpory ze strany Českých Němců, kteří se obávali následků takového rozhodnutí. Prusko zabere další státy, které se dají na stranu Rakouska (Například Hanover - viz mapa).

Malé Německé státy včetně Bavorska vždy zastávali Velkoněmeckou koncepci, protože se obávali sílícího Pruska a po vyřazení Rakouska z Německého spolku se rozhodli obrátit na Napoleona III. s obranou aliancí. Napoleon tak kráčel do jisté míry v historických stopách svého strýce. Prusko však vyprovokuje agresi z Francouzské strany obsazením Lotrinska Alsacka. Následná válka do které se nezapojí menší německé státy trvá necelý půlrok. Německé státy se přidají na stranu Pruska ve válce kterou vnímají jako útok proti Němcům. 

Po porážce Francouzů v r. 1871 získá Prusko Alsacko, Lotrinsko a ostatní státy Německého spolku přistoupí na zřízení Německého státu podle maloněmecké koncepce. Cíařem Němců se stává Pruský král Wilhelm I. (Vilém I.). Ve stejném roce odeberou Italové Papežovy poslední zbytky Papežského státu a sjednotí tak Itálii pod jednou vládou.

Balkánská krize

Balkán byl pod nadvládou Osmanské říše od poloviny 15. století. Odkdy se s Habsburky přetahovali o Nadvládu nad Uhry. Na začátku 19. století v roce 1821 došlo k získání nezávislosti pro první Balkánský stát (Řecko) tato válka probíhala především za podpory srbských povstalců, britského námořnictva a ruské armády. Připomeňme si krátce události v Rusku na začátku 19. století . Nadvláda nad Polskem se ukázala jako velmi problematická. Napoleon slavně osvobodil Ruskou část Polska a daroval ji Matyáši Kosćiuszkovi coby Varšavské velkovévodství přes které vedl Ruskou invazi. Rusové krátce po znovuzískání nadvlády v této části světa prohlásili Polské království za existující coby součást personální unie pod Carem. Car díky svému dobrému zvyku samoděržaví nedopustil žádné velké svobody a v Polsku začala záhy po Vídeňském kongrese vzrůstat snaha o osamostatnění Polska. Vyvrcholila Povstáním v roce 1829, které ruský car utopil v krvi a následoval tvrdý režim spojený s Rusifikací obyvatelstva. Oproti tomu Srbské povstání v roce 1830 car podpořil s odůvodněním, že se jedná o bratry Slovany, kteří bojují proti Osmanským utlačovatelům.

Myšlenka Panslavismu byla v Srbsku velmi populární a i přes události v Polku 1830 a v 50. letech 19. století, kdy Rusko brutálně potlačilo národní povstání v Uhrách na pobídku Císaře Františka Josefa byly Rusko-Srbské vztahy posíleny v Rusko-Turecké válce, kde se společnými silami povstalců a Rusů podařilo získat pro Srbsko, Bulharsko a Rumunsko nezávislost coby nová království. Na konci této války obsadilo Rakousko-Uhersko vojensky Bosnu a v rámci mírové dohody ji dostali na omezenou dobu do správy.

Během 19. století dobyla Francie Africká území Osmanské říše Alžír a Tunisko a Británie získala E, Itálie inspirovaná těmito zisky začala válčit o  ve které obsadila dnešní Libyi. Toho. že Osmané válčili s Itálií využili Balkánská království a následovala první Balkánská válka, kdy nově osamocená království společně s Řeckem bojovali proti Osmanské říši a vydobyli si na ní velká území (viz mapy). Nedlouho na to vzniky územní rozepře mezi jednotlivými královstvími a následovala druhá balkánská válka, kde tato království válčila mezi sebou.

Srovnání územních zisků států osvobozených v Rusko-Turecké válce během 1. Balkánské války

Ačkoliv jsem psal, že království válčila mezi sebou, v praxi to vypadalo tak, že Bulharsko válčilo se svými sousedy (Řeckem a Srbskem) Bulharsko mělo značně navrch i přes významný odpor Řecké armády. Dosažení patové situace si vyžádalo vojenskou materiální podporu Německa a vojenskou intervenci Rumunska a Turecka a to i přes podporu Ruska a Rakouska Uherska na straně Bulharského království. Až potom tento konflikt skončil a Bělorusko bylo  donuceno vzdát se území. Bělorusko porážku vzalo jako skvrnu na národní cti. Zvláště proto, že Rakousko-Uherská podpora nebyla vojenská, nýbrž pouze materiální. Bulharský král dokonce psal Rakouskému císaři, že pokud chce ovládnout Balkán, měl by se konfliktu zúčastnit. Tyto zprávy jsou zajímavé vzhledem k následnému dění, rok po ukončení tohoto konfliktu.

Předzvěst konfliktu bylo vytvoření velkých spojenectví. Trojdohoda (Entente) a Trojspolek, v Trojdohodě se setkala Francie s Británií a Rusko. Trojspolek byl uzavřen mezi Itálií, Německem a Rakouskem-Uherskem. Tyto dva spolky měli účel zabránit další válce mezi těmito stranami a zároveň zajistit společnou obranu. Rusko mezitím zajišťovalo samostatnost Srbska, které hrálo roli dalšího cíle Rakousko-Uherské expanze.

Rakousko-Uhersko mezitím okupovalo Bosnu a pomalu se chystalo toto území začlenit do své říše. To se samozřejmě nelíbilo etnickým Srbům, kteří na tomto území žili. Srbové chtěli být součástí Srbska. Odpor proti Rakouské okupaci brzy nabyl rozměrů teroristických útoků. Cvilisté se pomocí násilí snažili donutit vládu k ukončení okupace a odevzdání srbských území Srbsku, podle pravidla jeden národ, jeden stát. Tento nacionalistický směr vedl k Balkánským válkám, stejně jako k válkám dalším.

Nacionalismus aneb přesvědčení, které tvrdilo, že každý národ by měl mít vlastní vládu a vlastní stát byl u zrodu Německa, Itálie a v centru krize v roce 1848. Rakousko muselo uznat rovnoprávnost Uherska a zbytek nepokojů potlačit silou. Většina obyvatel říše se však etnicky lišila a počítala se k jiným národům než k rakouským němcům. Tento rozpor byl centrem velkých napětí i po roce 1851. Rakouský korunní princ Franz Ferdinand a jeho blízký kruh akademiků chtěl dalším problémům předejít federalizací říše. Zvýšením autonomie jednotlivých území by bezpochyby pomohlo utišit hlasy volající po vlastním etnostátě. Franz Ferdinand byl za tuto myšlenku pokládán šlechtou za radikála, ale lidem byl pokládán za jedinou naději v centralizované říši na jakoukoliv národní obnovu. Srbské teroristické skupiny samozřejmě nechtěli smíření s pokorou vůči Rakousku a dále usilovali o sjednocení se Srbskem. Když se korunní princ vydal na cestu do Sarajeva aby zde mohl položit základy budoucí federální vládě, byla to perfektní příležitost.

Srbové sláchali na korunního prince atentát. Atentát se zdařil až na druhý pokus, ale nakonec atentátník Gavrillo Princip zastřelil korunního prince i s jeho manželkou. Atentát na naději říše na obnovu vedli Rakousko-Uhersko k vydání ultimáta, které Srbsko nemohlo přijmout. Již v minulosti Rakousku ustoupilo, ale nyní byli podmínky nastaveny tak, že vrchní štáb okamžitě věděl, že bude válka.

Díky tomu, že Rusko zajišťovalo samostatnost Srbska, bylo po vyhlášení války Srbsku automaticky vtaženo do války. Němečtí spojenci Rakouska chtěli využít překvapení a napadli tak Francii. Britové se plnění dohody zpočátku zdráhali, ale když Německo narušilo Belgické hranice aby dokázalo obejít Francouzské obrané pozice (Schliefen plan) a tím napadli stát, jehož samostatnost garantovala zase Británie. Jednalo se tak o počátek první světové války.

První světová válka

Konflikt, který svou krutostí otřásl světem. Počátek 20. století byl plný nových změn ve válečném umění. Během první světové války byly vyvinuty a plošně nasazeny nové zbraně, včetně: kulometů, letadel, ponorek, tanků, brokovnic a bojových plynů, jejichž masová výroba a nasazení zamrazilo západní frontu na místě v zákopech. Armády musely změnit uniformy a vybavení vojáků a vynalézat nové způsoby vedení války. Zastaralé myšlení vojenských generálů však stálo obě strany miliony životů.

A přesto počátek války byl velmi zvláštní. Válka se odehrávalv mezi sousedy, kteří se často znali a navštěvovali. Francouzi Němce nevnímali jako nepřátele, ale jako sousedy. Nehledě na to, že si byli velmi blízcí kulturně a obyčejný voják měl často více společného s dalším řadovým vojákem než s důstojníkem vlastní armády. Možná i proto došlo na konci prvního roku války k do dnešního dne nejbizarnější a možná nejnadějnější události války. 

Vánoční mír

Mezi 24. a 26. 12. 1914 se po celé Francouzsko-Německé frontě rozhostila řada neoficiálních příměří. Vojáci se potkávali v zemi nikoho a slavili spolu Vánoce. Vytvářela se přátelství a vazby mezi protivníky, hrál se fotbal , zpívali se koledy. Byl to vskutku Vánoční zázrak, který se už nikdy neopakoval.

Po návratu do zákopů bylo prakticky nemožné donutit vojáky aby stříleli směrem k nepříteli. Vojáci se začali bouřit a dezertovat, neviděli smysl zůstávat ve válce. Masové popravy a převelování vedlo k postupnému obnovení válečného úsilí na obou stranách.

Selhání trojspolku

Válka, která měla trvat krátkou chvíli a byla instrumentem císaře Rakouského a Německého k získání nových území se odehrávala na neznámé půdě. Britské loďstvo bylo po celou historii zárukou britské suvenerity. Německo však vymyslelo zbraň která měla ohrozit zásobování mnohamilionové británie. Ponorky začali potápět zásobovací lodě i lehčí plavidla a kulomety rozprášili jakoukoliv ofenzivu. Západní fronta se stala díky novým technologiím na obou stranách zákopovou. Nekonečným čekáním na smrt v nemocí promořených zákopech pod těžkou palbou artilerie. Nikdy jste nevěděli kdy nepřítel přijde. Často docházelo také k tunelování a podminování nepřátelských zákopů, válka se stávala čím dál víc brutální. 

Na Východní frontě čelila Rakousko-Uherská armáda hned několika problémům. Balkánský terén a zanedbanost jeho regionů zapříčinila nepraktičnost mnoha zmíněných technologií. Hlavním problémem této armády však byla národnostní rozmanitost. S tímto problémem se Habsburkové potýkali prakticky celou svou historii. Jejich armáda měla vždy problém se domluvit. Tyto a další problémy se zásobováním vedly k tomu, že Východní fronta nebyla oním velkým vítězstvím nad technologicky zaostalým Srbskem a Ruskem, alespoň než se do věci nevložilo Německo.

Přestože v Trojspolku figurovala také Itálie, do války se hned nazapojila. Především protože spolek měl mít obranný účel. Dohodové mocnosti však Itálii přislíbili historická území Istrie a Dalácie o která válčili ještě ve 13. století. Za tento příslib se Italský král přidal na stranu Dohody a otevřel tak třetí frontu. Ta se však nikdy výrazně nevivinula a ani nebyla tak důležitá pro pozdější dění. Nicméně roztříštila Rakousko-Uherské síly a ty se najednou ocitly prakticky v kleštích.

Potopení Lusitanie

Během německých snah o odříznutí Británie od zásobování došlo k potopení několika nemocničních lodí. Německá strana tvrdila, že dohoda na těchto lodích pašuje zbraně. Bez ohledu na stížnosti německé strany bylo potápění nemocničních lodí neutrálními stranami považováno za nepřijatelné. V roce 1915 německé ponorky potopili parník Lusitanie na němž se plavilo přes 100 amerických občanů. Útok na civilní vozidlo proběhl nejspíš kvůli omylu. I tak byl první událostí, které nakonec ukončili Americkou snahu o neutralitu a pomohli s jejím vstupem do války.

bitva na Sommě a u Verdenu

Tyto dvě bitvy máme obvykle spojené s horory války a prvním nasazením tanků na západní frontě. V obou bitvách se soupeřící strany snažili dosáhnout konečného vítězství. Urputnost generálů na obou stranách způsobila masivní ztráty. Odhaduje se že v těchto dvou bitvách zahynuli téměř 2 miliony mužů. Bitvy u Verdenu a na Sommě měli výrazný dopad na konec války.

1917

V lednu tohoto převratného roku zadržela britská zpravodajská společnost telegram, který navrhoval Mexiku aby v případě Amerického vměšování do první světové války napadli Spojené státy a s Německou pomocí znovuzískali území, které Spojené státy získaly v poslední válce s Mexikem. Právě díky tomuto telegramu nakonec spojené státy na jaře vstupují do války.

Východní fronta kvůli dezercím a naprostému selhání Ruské šlechty takřka zanikla. V rusku se podařila revoluce, která Cara odstavila od moci a uzavřela mír s Německem. Tento mír dal vzniknout Finsku, Pobaltským státům, Bělorusku, Ukrajině a Polsku na místech dobytých Německou armádou. Ta se mohla přesunout na západní frontu, kde plánovala konečně porazit Francouze ve velké ofenzivě, která měla proběhnout před příjezdem plné Americké síly.

Po americkém posílení fronty se nakonec podařilo prorazit Německou obranu. Spolu s nepokoji, které se rozhořely po celé Evropě (ale hlavně v Berlíně) byli Německo a Rakousko-Uhersko donuceni podepsat mírovou smlouvu.

Konec války

Koncem války rozumíme rok 1918 přestože na různých místech skončila v rozdílnou dobu, oficiální konec považujeme 11. 11. 1918. Koncem války zdaleka neutichly všechny zbraně. Z rozpadlého Rakouska-Uherska povstalo mnoho nových států, které se budou přít o přesnost svých hranic z nichž mnoho sporů trvá dodnes. Pro nás je však důležitý hlavně vznik Československa coby demokratického státu 28.10.1918.

V moderních válkách není vítězů ni poražených jen těch, kdož přežili - Lyndon B. Johnson